"A ty víš, kde to je?", zeptám se nedůvěřivě Alana.
"Typuju, že na Hradě, nebo tam někde. Každopádně když dojdeme tam, můžeme si být jistí, že to s námi do povětří nevyhodí."
"Jo, to máš asi pravdu," odpovím.
"Kudy se tam dostaneme?", zeptá se Tadeáš.
"Kousek tudy po břehu a pak přes most na druhou stranu," odpoví mu Alan.
"Dobře."Na Malé Straně se Tadeáš zeptá znovu. Alan už neodpoví a prostě jde dál. Když je odstup mezi námi takový, že nemůže slyšet šeptání, Tadeáš se ke mně otočí: "Hele, nepřipadá ti nějakej divnej?"
"Trochu," odpovím, "to s ním asi dělá to vedení. Snaží se být silnej a respektovanej."
"Mě to trochu nahání strach. Ještě v Domě mi připadal takovej v pohodě a teď se chová jak kretén."
"Bojí se, stejně jako my dva. Ale dělá že ne, aby nás chránil."
Když dojdeme na Malostranské náměstí zeptám se Alana: "Nemáme nějaké peníze? Oběd by bodnul."
"Něco mám," odpoví, "ale nevím, jestli to bude stačit."
"Dej mi to," řeknu a natáhnu k němu ruku, "nějak to vymyslím."Když se vracím s třemi plátky opečeného vepřového, vidím, jak se klukům úplně rozzáří oči.
"Kde si to vzala?", zeptá se Tadeáš, zatímco se po jednom plátku sápe.
"Na, vezmi si k tomu i chleba," řeknu a podám mu krajíc.
"Tohle je mnohem dražší, než kolik jsem ti dal," podívá se na mě podezřívavě Alan.
"No, u toho stánku, kde to prodávají, byl takovej fakt milej kluk a já jsem trochu zaprosila. Dal mi to a řekl ať zdrhám než to uvidí jeho šéf. Máte radost?", zeptám se vítězoslavně.
Alan se zasměje a Tadeáš s plnou pusou řekne: "To si piš že jo!"

ČTEŠ
Nezničitelná
Fiksi IlmiahJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...