Nezničitelná

8.

Do večeře zbívala ještě hodina. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem se prostě zavřela ve svém pokoji. Po chvíli se ozvalo klepání.

"Ano?", řekla jsem trochu vyděšeně. Normálně se nestává, že by mě někdo rušil, když když zavřu dveře. Je to takový nepsaný zákon. Neruště Vandu, když má zavřené dveře.

"Ahoj, mohla bych s tebou mluvit?", je to Zuzka, nejstarší z mých svěřenkyň. Je jí třínáct. Normálně už by ke mě nepatřila ale projevila zájem a je fajn mít někoho, kdo mi pomáhá s prcky.

"Jasně, co se děje?", zeptám se a poposednu si na posteli tak aby si mohla sednout. Zuzka je malá a hubená. Docela hezká. Ale myslím, že si to neuvědomuje a vlastně, že jí to je docela jedno. Připomíná mi mě, když jsem byla v jejím věku. Jen je rozvážnější a opatrnější.

"Co si dneska dělala tam dole, když jsme byly v tom domě?". V první chvíli mám chuť na ní vyjet co je jí po tom, ale pak se uklidním. Uvědomím si, že je prostě jen zvědavá nebo má strach.

"Něco jsem hledala," řeknu nakonec s úsměvem.

"A co?", naléhá dál. Zase musím sama sebe trochu krotit.

"Nevím.. prostě něco. Chápeš?"

"Vlastně ani moc ne," odpoví a já se jí nedivím.

"No jo, já taky ne. Nemáš žízeň?", snažím se změnit téma.

"No, kdyby ses neptala ty tak bych asi řekla jo, ale víš že já alkoholu moc neholduju," řekne a já vím že si dělá legraci. Proto odpovím: "Zapomněla jsem, že jsi největší slušňačka široko daleko. Ne, samozřejmě tu mám i vodu. Nebo by sis dala třeba čaj? Ještě tu mám pár sušených bezinek."

"Ten čaj zní dobře," usměje se a já vím, že mám vyhráno. Téma už se nezmění. Za chvíli se ozve zvuk ohlašující večeři.