Nezničitelná

25.

Prudce se otočím. Nic za sebou ale nevidím, v metru nefungují světla. Znervózním a raději chytnu Lukáše za ruku. Stiskne ji. Nahmatám pistoli, kterou nosím připevněnou za opaskem. Všimnu si, že Lukáš udělal to samé.

"Na tři, jo?" pošeptá mi Lukáš a já se zmůžu jen na přikývnutí.

"Raz," pustí mojí ruku, "dva," odstoupíme od sebe o krok. Vzpomenu si na všechno, co mě kdy kdo naučil o střílení.

Lukáš začne otevírat pusu, ale než řekne tři ozve se za námi: "To bych bejt tebou nedělala, frajere."

Lukášovi ruce skroutí za zády nějaká holka a cítím, jak někdo chytne i moje ruce.

"Kdo ste a co tu chcete?" zeptá se holka, která drží Lukáše. Když se rozhlédnu, zjistím že dalších pár lidí vyšlo ze tmy. Možná jsou i v dalších vagónech.

"Řeknu ti to, až mě pustíš," řekne můj bratr a já bych mu nejraději dala pěstí. Myslím, že nejsme v postavení, abychom si kladli podmínky.

"Hej, já sem tady ten, kdo poroučí," tím mi ta holka potvrdí, že mé myšlenky byli správné.

"Fajn, já sem Lukáš, tohle je Vanda. Potřebujeme se dostat na Ládví," ta holka a pár dalších lidí se na mě podívají. V rámci odlehčení atmosféry řeknu: "Ahoj," a zkusím zamávat. Z jejich i Lukášova pohledu pochopím, že to nebyl dobrý nápad.

"No dobře už mlčím," řeknu a ucítím jak ten, kdo drží mé ruce, ještě přidá na síle. Asi to bude kluk.

Všichni tu vypadají mladě, předpokládám, že to je podobná skupina, jako naše. Jen menší. Ale proč bydlí v metru? Připadá mi to hrozně nepraktické.

"Pusťte je!" ozve se náhle ze stínu, "já je znám."

A já znám ten hlas.

Šarlota.