Nezničitelná

59.

"Tak jo, všechno je zařízený. Můžeme začít," vychrlí ze sebe Tadeáš. Ani se nezastaví a jde ke stolu.

"Začít s čím?" zeptá se mě Lukáš.

"Chci zachránit město," usměji se vítězoslavně.

"Jak?" podívá se na mě Lukáš nechápavě.

"Pomocí toho séra, chci ho rozprášit do vzduchu."

"No jo, ty si vždycky byla mozek operace," strčí do mě a zasměje se.

"Má to ale jeden háček," řekne Tadeáš, aniž zvedne hlavu od svých nákresů a výpočtů.

"Jaký háček?" zeptáme se já s Lukášem jednohlasně.

"To sérum je zamčený v trezoru," řekne Alan, který zůstal stát u dveří, "nevíme, jak se do něj dostat."

Sakra. Věděla jsem, že to nebude tak jednoduchý. Začnu přemýšlet. Je jenom jeden člověk, který ví, jak trezor otevřít.

"Zeptáme se Kristýny," řeknu rozhodně a kluci na mě jen zůstanou koukat, "odveď mě k ní, prosím," řeknu a otočím se k Alanovi. Povzdechne si, ale ví, že mi není dobré odporovat. Našla bych ji i sama.

Vězení je v suterénu. Je tu chladno a vlhko. Lehce chytím Alana za ruku. Jdeme asi sto metrů nějakou podzemní chodbou, až konečně dojdeme k silným dveřím. Po obou stranách stojí vojáci, když nás uvidí kousek ustoupí. Alan naťuká něco na obrazovce vedle dveří a ty se otevřou. Vstoupím dovnitř. Vidím, že Alan chce jít se mnou. Zastavím se a podívám se na něj.

"Chci jít sama," řeknu jen.

"Jsi si jistá? Mám o tebe strach.."

"Co by mi mohla udělat? Jsem nezničitelná," mrknu na něj. Alan už nic neříká a zůstane stát v chodbě. Já pokračuji chodbou, která se nachází za dveřmi. Na konci je místnost.

"Ty máš ještě tu drzost sem za mnou přijít?" řekne za mnou známý hlas, "Co po mně chceš?" Kristýna sedí spoutaná na zemi a kouká na mě vražedným pohledem.

Nejdříve se bojím něco říct, ale nakonec přece jen promluvím: "Kde je to sérum?"

"Proč myslíš, že ti to řeknu?" odpoví s úšklebkem.

"Tak dobře," strach ze mě trochu opadne a začnu chodit sem a tam po místnosti, "víme, kde je, co nevíme ale je, jak se k němu dostat," podívám se vyzývavě na Kristýnu.

"Tak znovu," ironicky se zasměje, "proč myslíš, že ti to řeknu?"

"Mohla bych třeba zařídit něco lepšího, než tohle," rozhodím rukama po místnosti.

"Myslíš, že mě na to nalákáš?"

"Zkusila jsem to," otočím se čelem ke zdi, asi jsem to málo promyslela. Potom se zamyslím.

"Co za to chcete?" zeptám se jí.

"Pustíte mě. Necháte mě někam utéct, nebudete mě hledat, prostě zmizím," odpoví.

"Fajn, ale odejdete z města, jestli vás někdo najde, vrátíte se do vězení."

Po krátkém váhání Kristýna odpoví: "Platí."