V neděli ráno mě něco probudí. To něco je Klárka, která si ke mně přišla lehnout. Obejmu jí a snažím se ještě usnout. Už to ale nejde.
Proto vstanu a Klárku nechám spát v mé posteli. Obléknu se a potichu vyjdu ven. Podívám se na hodiny v hale. Je teprve osm hodin, nevím, jestli Lukáš už bude vzhůru.
Rozhodnu se tedy jít za Alanem. Zaklepu na dveře jeho pokoje. Nic se neozve a tak prostě vstoupím. Spí. Tak si prostě sednu na židli na proti posteli a čekám. Po pár minutách rekne: "Sakra Vando, já vím že sem roztomilej když spím, ale přijít sem a jen tak na mě koukat je fakt divný."
"Říka člověk, kterej není ani schopnej zaklepat", ušklíbnu se.
"Tak co chceš?", řekne aniž by se obtěžoval na mě podívat.
"Nevěděla jsem, jestli už je Lukáš vzhůru, tak jsem přišla se domluvit co mu mám říct".
"Něco jako: hele našla sen nedobytnou šperkovnici a ty máš náhodou na krku nějakej klíč. Nechceš mi ho dát jestli nepasuje?", řekne a ještě víc se zahrabe do peřin.
"Tak nic no. Díky za radu, jdu zkusit najít Lukáše".
"Nebuď naštvaná, chovala by ses stejně, kdybych tě vzbudil", řekne a bohužel má pravdu.
ČTEŠ
Nezničitelná
Ficção CientíficaJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
