Nezničitelná

55.

Nekoukej se dolů. Nekoukej se dolů! Normálně mi výšky nedělají problém, ale tohle už s člověkem pěkně zamává. Jsem asi v polovině cesty nahoru a obávám se, že čas se nebezpečně krátí. Taky mi přijde, jako by začalo více foukat. Nakonec se mi povede vyšplhat až nahoru.

"Co mám dělat?" zavolám dolů na Tadeáše.

"Jde to nějak otevřít?" odpoví mi. Zkusím kopuly odšrouobovat. Ale jen se jí dotknu, vrchní díl se otevře sám.

"Otevřelo se to samo!" zakřičím dolů.

"To může znamenat jedině, že už nemáme moc času," ozve se ze střechy, "co tam vidíš?" zeptá se Tadeáš. Podívám se dovnitř a snažím se neztratit rovnováhu.

"Změť drátů, uprostřed je nádoba s něčím zeleným, to bude ten jed, z toho vedou ven krátký hadice."

"Dokážeš určit, kterej drát vede úplně do tý nádoby?" Jednou rukou začnu přebírat dráty. Rozmotám jeden chomáč a zjistím, že jeden drát, černý a nejširší, vede do prostřed nádoby.

"Mám ho!" zakřičím. V tu chvíli ale přijde silný poryv větru a já sklouznu asi o pět metrů níže.

"Sakra," zakleju. "Kolik času tak může zbývat?" zakřičím dolů na kluky.

"Moc ne," odpoví Alan, "maximálně minuta."

"Fajn, Tadeáši, řvi na mě instrukce, zatímco polezu nahoru, nesmíme se zdržovat." Začnu opět šplhat. Cítím, jak mě mé unavené svaly odmítají nést. Za všech sil se natahuji a přitahuji a přeji si, aby už to všechno konečně skončilo.

"Až tam vylezeš, zkus ten drát vytrhnout! Když to nepůjde, zkus rozbít tu nádobu, jed se pak sice dostane do vzduchu ale ne v takovém množství, jako by ho rozprášil ten přístroj."

Konečně se s vypětím všech sil dostanu nahoru. Všimnu si, že z přístroje začíná vycházet zelený oblak jedu. "Už to začíná!" zavolám dolů. Potom chytnu černý drát. Zatáhnu za něj, ale nejde to. Zkusím to tedy silněji. Zdá se mi, že povolil. Zatáhnu ještě jednou, největší možnou silou, jakou v sobě ještě najdu. Konečně se mi to podaří, ale ve chvíli, kdy drát vytáhnu, zapomenu na výšku, ve které se nacházím.

Poslední, co si pamatuji, než upadnu do kómatu, je tvrdý náraz na betonovou střechu.