Nezničitelná

7.

"Tak jak bylo u díry?", zeptá se mě Alan posměšně.

"Skvěle! Dokonce jsem se podívala domů".

"Počkej, jakože.. tam kde jste bydleli.. před tím?".

"Ano, přesně tam".

"Proč jsi tam šla?".

"Já.. ani nevím. Něco mi říkalo, že bych měla, víš?".

Alan na tohle už neodpoví. Ale tenhle jeho pohled dobře znám. Znamená něco jako "jsi šílená, a mě se to líbí".  Vím, že mě má rád víc, než jako kamarádku. Ale on je pro mě jako druhý bratr. Je mi ho docela líto.

"Myslíš, že bychom mohli večer někam jít? Chtěla bych s tebou mluvit.."

"Jasně, žádnej problém," řekne s úsměvem, "po večeři si tě najdu, jo?".

"Dobře", odpovím trochu smutně, ale to už Alan odbíhá za Lindou, která ho kvůli něčemu zavolala. Rozhodnu se tedy jít za Lukášem.

"Ťuk ťuk, máte čas na svou sestru, pane vedoucí?", občas mu tak říkám, když mám dobrou náladu. "Jo jasně, pojď dál", jen ke mě zvedne hlavu od papírů. Chápu to, má toho hodně.

"Potřebuješ něco důležitýho?", zeptá se mě, tentokrát hlavu už ani nezvedne.

"No jen.. byla jsem v našem domě. A něco jsem našla..", výborně, podařilo se mi přilákat jeho pozornost.

"Co jsi našla?"

"Třeba to nic nebude ale.. v obýváku je čtverec jinak nabarvený než zbytek stěny a.."

"To je všechno?", přeruší mě. Najednou zní docela naštvaně. "Nic víc? Jen jinak barevný čtverec? To by nepočkalo do večera?"

"No tak promiň, že tě s tím otravuju. Proč jsi tak podrážděnej?"

"Promiň já.. mám hodně práce. Opravdu teď nemám čas řešit, že ti připadá divný že je někde jinak barevná zeď."

"Možná jsem jen posedlá.."

"Možná jo. Až budeš vědět víc, přijď znovu. Teď mě prosím nech pracovat."

A tak jsem taky udělala..