Za pár minut se všichni sejdeme u dveří. Beru si sebou mimo jiné i šperkovnici a dopis. Bojím se, že už se nevrátím. Lukáš se s námi přijde ještě rozloučit. Obejme mě, ale nic už mi neřekne.
"Postarej se o holky," řeknu já. Lukáš jen přikývne.
"Kam půjdeme?", zeptám se, když vyjdeme ze dveří.
"Je lepší se schovávat a doufat, že nás nenajdou, nebo se jim ztratit v davu?", odpoví otázkou Alan.
"Já jsem pro dav," řekne Tadeáš.
"No jasně, pojďme nepřátelům naproti," odporuji já.
"Hele, ve městě bude větší šance najít si nějaký jídlo a tak."
"Stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad."
"Já souhlasím s Tadeášem," řekne Alan. Vyčítavě se na oba podívám.
"Fajn, tak jo, spikněte se proti mně. Jste teď nejlepší kámoši nebo co?"
Tadeáš se ke mně otočí: "Hele, když nás tam najdou, nebudu se zlobit, když mě tam prostě necháte."
"To bych nikdy neudělala," řeknu jen a rozejdu se směrem k Centru.
Okolo poledne se rozhodneme, že se zkusíme dostat do některého z opuštěných bytů. Máme štěstí a asi třetí, který zkoušíme, je otevřený. Uvnitř to nevypadá zrovna vábně, ale my toho zas tak moc nepotřebujeme.
Prázdným prostorem dojdu k oknu. Je tu výhled na tříproudou silnici, která nyní ale zeje prázdnotou.
"Tohle by šlo," řeknu spíše pro sebe.
"Co teď?", zeptá se Tadeáš.
"Teď asi budeme čekat," odpoví Alan a vejde do bytu.
ČTEŠ
Nezničitelná
Science FictionJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
