Nezničitelná

47.

"Kdo jste?", zeptám se.

"Kristýna," odpoví.

"Počkat, jakože..?"

"Ano," usměje se. Popojde ke stolu se dvěma židlemi. Sedne si a ukáže na volnou židli naproti sobě: "Posaď se, prosím." Poslechnu a váhavě si sednu.

"Co chcete?", zeptám se.

"Jen si popovídat," usměje se a zvedne konvičku, "kávu?"

"Ne, děkuji," zakroutím hlavou, "o čem si chcete popovídat?"

"O tobě. O nás. O městě," podívá se z okna.

"Proč se mnou?", zeptám se.

"To je složitější, dostanu se k tomu později, ano?"

"Takže je to pravda?", řeknu si spíše pro sebe.

"Co je pravda?", otočí se ke mě.

"Měl Tadeáš to sledovací zařízení kvůli mně?"

"Ano."

"A vy víte, kdo mu ho tam dal?"

"Vím," odpoví. Podívám se na ni pohledem "děláte si ze mě legraci?" a zdá se, že pochopí.

"Jedna milá dívka, tuším, že se jmenuje Šarlota. Vlastně to byla podmínka, abychom ji nezabili," pokračuje jako by nic, "že nám pomůže tě najít." Vzpomenu si na moment, kdy Šarlota řekla Tadeášovi, že už se nemusí vracet. Teď už všechno chápu.

"Kde jsou Tadeáš a Alan?", zeptám se.

"Neboj se, jsou v pořádku," usměje se opět tím jejím sladkým úsměvem.

"Na to jsem se neptala!" stoupnu si, "Kde jsou?"

"Jsou v bezpečí, dělají nějaké testy. Nemusíš mít strach." Zase si sednu a dlouze se podívám z okna.

"Řeknete mi už, proč zrovna já? Proč chcete mluvit se mnou? A proč o městě?"

"Protože," podívá se mi dlouze do očí, "jsem tvá babička. A potřebuji tvou pomoc."