Když se ráno probudím, kluci ještě spí. Dojdu si na záchod a trochu se omyji v umyvadle. Vratím se zpátky do místnosti, ve které jsme spali. Znovu otevřu mapu a pokusím se vymyslet, kudy půjdeme. Po chvíli se probudí Alan.
"Dobré ráno," řekne a podívá se na mě slepenýma očima.
"Taky přeju," odpovím a usměju se. Mezitím se zvedne Tadeáš a zabalený do deky odejde směrem ke koupelně. Nechápavě se na sebe s Alanem podíváme a potom se začneme smát. Tadeáš přijde asi za pět minut.
"Co to bylo?", zeptám se.
"Říkal jsem si, že se nejdřív trochu zciviluzuju, než vás obšťastním svou přítomností," odpoví s vážnou tváří. Já s Alanem se neudržíme a vyprskneme smíchy.
"Půjdeme?", zeptá se Alan.
"Jo," odpovíme já s Tadeášem současně.
Vyjdeme ven před budovu a vydáme se směrem, který jsem před tím určila.
"Jak je to asi daleko?", zeptá se Tadeáš.
"Moc ne, přes řeku a..", nedomluvím. Dům, ze kterého jsme zrovna vyšli, ve chvilce vyletí do povětří.
"Do prdele," zařve Alan. Naštěstí jsme od domu už docela daleko, takže nás neohrožuje padající omítka. Přes prach ale není nic vidět.
"Pryč! Musíme utéct!", slyším řvát Tadeáše a rozeběhnu se směrem, odkud přichází jeho hlas. Když se najdeme, běžíme po silnici a dál z kopce. Zastavíme se až u Řeky.
"Co to sakra bylo?", zeptá se Tadeáš.
"Oni ví, kde jsme," odpovím.
ČTEŠ
Nezničitelná
Science FictionJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
