Nezničitelná

34.

Zaklepu na dveře Alanova pokoje.
"Dále," ozve se. Když vejdu, Alan leží na posteli a kouká do stropu. Není to ovšem to co mě zaskočí nejvíc. Hraje mu tam hudba. Nejdřív mám chuť se zeptat co to je, ale potom si uvědomím, proč jsem přišla.
"Ty si byl dnes s holkama?", zeptám se.
"Jo jo", odpoví, aniž by se na mě podíval.
"Co jste dělali?"
"Vzal sem je drancovat."
"Vážně? Není to nebezpečný pro malý holčičky?"
"Nestěžovaly si. Mohly si vzít všechny hračky co našly a já sem našel pár dalších zbraní."
"No dobře," řeknu a sednu si na postel.
"Už víte, co je v tom dopise?", zeptá se a konečně se na mě podívá. Připadá mi, že vypadá trochu ubrečeně.
"Jo, ale je to trochu složitý. Chceš to slyšet?"
"Klidně," řekne a převalí se na bok.
"Máma byla asi něco jako nesmrtelná. Ale ne úplně. Mohla umřít, ale nikdo jí nemohl zabít, chápeš?"
Přikývne.
"No a já s Lukášem jsme podle všeho taky. Noha se mu totiž už zahojila. A taky máme najít babičku."
"Takže sem s tim řetízkem měl pravdu co?", řekne a usměje se.
"Jo, asi jo," přisvědčím a také se usměju. Tak tam chvíli sedíme a usmíváme se na sebe. Sluší mu, když se usmívá. Jeho delší blonďaté vlasy a modré oči pak dělají jeho obličej ještě přívětivější.
"Můžu se na něco zeptat?", řeknu po chvíli.
"Jo jasně, o co jde?"
"Co to je za muziku?"