Okolo půlnoci se vrátíme zpět. Pár lidí ještě sedí v hale. Mezi nimi i Lukáš a Linda. Kryštof tam ale není. Trochu mě to vyvede z míry. Odneseme s Alanem maso do kuchyně. On si přisedne k nim, ale já jsem dost unavená a tak si jdu rovnou lehnout.
Vysprchuji se, dojdu si na záchod, obléknu si spací tričko a lehnu si do postele. Když konečně začnu usínat, ozve se klepání.
"Co je?!", vykřiknu tak, aby bylo zřejmé, že mě dotyčný vážně otravuje.
Dveře se otevřou a stojí v nich Lukáš.
"Ahoj", řekne šeptem.
"Co chceš? Už sem skoro spala," odpovím rozespale.
"Promiň, jen jsem se ti chtěl omluvit za to odpoledne. Mám toho hodně."
"Jo dobrý," řeknu, už by mohl zase odejít. Chci spát. Pak si ale ještě něco uvědomím.
"Hele, můžu se na něco zeptat?"
"Jasně, co se děje?"
"Máš něco s Lindou?", tentokrát se v posteli zvednu na lokty, abych na něj viděla.
"Ne," řekne a zetěká očima po místnosti, "jak jsi na něco takovýho přišla?", dodá po chvíli.
"Už tě pár let znám brácha, poznám když lžeš". Opět si lehnu a zavřu oči, abych podtrhla svou únavu.
"Ach jo. No jo, mám něco s Lindou. Ale prosím, neříkej to Kryštofovi ani Richardovi".
"Pokusím se," řeknu už skoro ze spaní a poslední co si pamatuji je bouchnutí dveří.
ČTEŠ
Nezničitelná
Ciencia FicciónJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
