Nezničitelná

17.

Po asi půl hodině se pootevřou dveře Lukášovi kanceláře. Vyměníme si s Alanem pohled, rozhlédneme se a vpadneme dovnitř.
"Čau brácho," naváže Alan tam kde skončil, "nechceš nám něco říct?", podívá se nejdřív na něj, potom na Lindu, která sedí na stole, a zpátky na něj.
"Zavři", řekne směrem ke mně, zrovna ve chvíli, kdy jsem dveře chtěla zavřít.
"Sedněte si," řekne a pokyne směrem k sedačce, která stojí vedle dveří. Sedneme si, Lukáš si sedne vedle Lindy na stůl a chytne ji za ruku. Je mi z toho zle.
"Už jsme to nedokázali dal tajit," prohlásí po chvíli Linda, "nedokázala jsem Kryštofa podvádět, tak jsem mu to raději řekla". Já i Alan mlčíme. Všichni mlčí.
Nakonec ticho prolomí Alan: "A co Kryštof?", zeptá se a já si uvědomím, že mě to taky zajímá, proto k Lukášovi zvednu hlavu a probodnu ho naštvaným pohledem.
"Bude se s tím asi muset nějak srovnat", řekne lhostejně Linda a pokrčí rameny. Já přesto nespustím oči z Lukáše a něčeho si všimnu.
"On to zvládne, vysvětlila jsem mu to..", začne vyprávět Linda, ale já už ji neposlouchám. Drknu do Alana. Nechápavě se na mě otočí. Linda pořád vypráví něco o Kryštofovi a jak je doopravdy a další věci co mě nezajímají. Pošeptám Alanovi: "Měli bychom jít". Linda ve stejnou chvíli dopoví: "..a proto jsem se rozhodla to ukončit, určitě bude zanedlouho vše v pořádku".
"No tak to je skvělý," začne Alan, "že ste si to všechno vyříkali, a my teda půjdeme, stejně bude za chvíli večeře," usměje se na Lukáše a ten s úsměvem odpoví: "Jasně, jsem rád že jsme si popovídali".
Když se za námi zaklapnou dveře, řeknu Alanovi: "Když jsi tak skvělej pozorovatel, všiml sis jeho řetízku?".