Nezničitelná

49.

Nejdříve se začnou objevovat obrázky zničené Prahy, ještě zničenější, než je teď. Hlas říká: "Co můžeme dělat po vyhubení lidstva? Založit novou civilizaci!" Druhá věta vyzní reklamě, až čekám, že se za chvíli objeví, jakou na novou civilizaci dostanu slevu. Hlas pokračuje: "Miliony oplodněných vajíček čekají na svou příležitost!" Video ještě chvíli pokačuje, obrázky usměvavých dětí mi ale po chvíli začnou lézt na nervy.

"Nechápu to," otočím se k mé, je těžké si zvyknout na to oslovení, babičce.

"Chci založit novou civilizaci," usměje se výtězoslavně, "zabít všechny, udělat nové, lepší."

Nechápavě se na ní podívám. "To nemyslíte vážně."

"Ale ano, všechno už je naplánované, jediné co mi chybělo, jsi byla ty."

"Proč? Protože mě nemůžete zabít a pochopila bych, že je něco špatně?"

"To také, ale potřebuji tě, kvůli něčemu jinému. Chci tvou pomoc."

"Pomoc?", zeptám se udiveně, "S čím?"

"Jsme rodina," usměje se na mě, "chci, aby jsi byla má pravá ruka."

"To myslíte vážně?" vstanu a zařvu, "Mám se podílet na masovým vyvraždění všech lidí ve městě a vladnout pak nový civilizaci? Děkuju nechci. A jak vůbec zajistíte, aby vám je jed nezabíjel před třicítkou?"

"Doufáme, že noví lidé budou odolnější." Blbost, pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Stále mám možnost její plán překazit.

"Budu se moct vidět s kamarády?" zeptám se něžným hláskem.

"To je nepravděpodobné, co nejdříve je pošleme zpátky tam, odkud přišli."

"A dostanu tu alepsoň nějaký pokoj?"

"Pokud souhlasíš s mým plánem."

Na chvilku se zamyslím. Nemůže mě zabít, ale určitě by vymyslela, jak se mě zbavit. Proto nakonec přikývnu a řeknu: "Jdu do toho. Dostanu tedy nějaký pokoj?"

Kristýna se usměje a řekne do přístroje na stole: "Pošlete sem Alexe."