"On nosí řetízek?", odpoví po chvilce přemýšlení Alan.
"Aha," řeknu a skoro vyskočím radostí, "takže nejsi tak dobrej pozorovatel jak si myslíš".
"No dobře," prohlásí trochu nabručeně, "a řekneš mi teda, o co jde?"
"Řeknu," přisvědčím, "ale až po večeři", zasměji se a rozeběhnu se k jídelně.
K večeři je knedlo-vepřo-zelo. Je to vážně příjemná změna, jednou nemít kuřecí. Alan mě celou večeři prosí a přemlouvá, ale já nepromluvím dokud nedojím a neodnesu talíř. Když odcházím z jídelny ke schodům Alan mi zaterasí cestu.
"Sakra Vando! Přestaň se tak poťouchle usmívat a už mi to řekni! Já už to nevydržím!". Když domluví začnu se hrozně smát, oběhnu ho a při vybíhání do schodů zavolám: "Tak pojď za mnou!".
"Klíček? Jsi si jistá?", sedíme na mojí posteli a já jsem zrovna Alanovi řekla, co jsem viděla.
"Jo, na krku má řetízek a na něm klíček. Vypadal, že by mohl pasovat. Ale nikdy před tím jsem si ho nevšimla."
"Nevšímáš si hodně věcí", odpoví Alan a já přesně vím, na co naráží. A tak s pohledem upřeným do země odpovim: "Některých věcí si jen všímat nechci."
"Zvykl jsem si," řekne jen a vrátí se k původnímu tématu, "řekneš mu to? O té šperkovnici?".
"Asi ano, ale dneska už za ním nejdu, nechci riskovat další sezení na zemi před kanceláří."
"Tak to chápu," řekne Alan, "Nepůjdeme raději za tím Kryštofem?"
ČTEŠ
Nezničitelná
Science-FictionJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
