To, že jsem je sem vzala, nebyl vlastně jen spontání nápad na zabití času. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se sem mám jít podívat. A teď jsem tady. Vracím se po schodech zpátky dolů a fotku maminky si schovám do tašky. Taky přiberu fotku mě a Lukáše, kterou udělal táta, když jsem byli jednou na procházce u Řeky. A také fotku táty.
Potom se vydám do kuchyně. Koukám se, jestli bych tu nenašla něco zajímavého. Nic. Co by tu také mohlo být? V obýváku si sednu na gauč. Koukám na prázdnou stěnu přede mnou. A těsně před tím, než se zvednu, si něčeho všimnu.
Čtverec ve zdi má jinou barvu než její zbytek. Vzpomenu si, že v šuplíku v kuchyni kdysi bývalo kladivo. Neptejte se mě, proč je kladivo v kuchyni. Jsem praštěná a po někom jsem to musela zdědit. Asi to byl táta.
Kladivo v šuplíku opravdu je.
"Tak jo, stěno, podíváme se, co se v tobě skrývá," a udeřím do ní ze všech sil.
Očividně moje ze všech sil není dostatečné, neboť se na stěně objeví jen malá prasklinka.
"Fajn, první kolo jsi vyhrála. Ale já se vrátím!", pronesu, jakoby mi zeď rozuměla. Vrátím kladivo zpátky do šuplíku a zavolám holky k odchodu.
ČTEŠ
Nezničitelná
Fiksi IlmiahJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
