Nezničitelná

33.

"Milý Lukáši,

jsem rádá, že jsi našel můj dopis. Píši ho v osmém měsíci těhotenství a doufám, že ho jednou najdeš. Možná, že ho najdete společně s Vandou. Budu velice šťastná, jestli přežije. Kdo ovšem nepřežije, budu já. Vím to. A chci, aby jsi věděl proč.

Nejste tím, čím se zdáte být. Nejste stejní, jako ostatní. Ani ty, ani Vanda. Ani já. Může za to má matka, vaše babička. Až najdete tento dopis, pravděpodobně bude stále naživu. Pravděpodobně se vás snaží najít. Asi se ptáte, jak to, že je stále naživu? Nemohu vám na tohle přesně odpovědět, protože sama pořádně nevím proč. Vím jen jedno. Než sem utekla s vaším otcem, řekla mi: 'Nikdy nenajdeš klid, jsi nezničitelná.'

Možná jsem nezničitelná, ale má to háček. Mohu zemřít z přirozených příčin. A mé rizikové těhotenství je jedna z možností. Omlouvám se, že jsem vás opustila. Bylo to těžké, ale musela jsem to udělat. Váš otec to věděl a slíbil mi, že se o vás postará, dokud bude moct. Doufám, že to splnil.

Nechci, aby jste zapoměli, že vás oba bezmezně miluji.

Máma

P.S.: Najděte jí. KH"

Lukáš dočte dopis, a stejně jako já po přečtení začne brečet. Obejmeme se. Když se oba dostatečně vybrečíme, zeptá se mě: "Chápeš, co by něco z toho mohlo znamenat?"

Zamyslím se. "Co dělá tvoje noha?"

"Už mě to nebolí, mám si sundat obvaz?"

"Jo, zkus to."

Lukáš si sundá obvaz a to co vidím mě zarazí. Kdybych nevěděla, že ho včera postřelili, vůbec by mě to nenapadlo.

Podíváme se na sebe a oba řekneme: "Nezničitelná."