Nezničitelná

16.

"Hej, počkej!", zavolám na Alana, když vyjdu z pokoje ven. Zrovna jde po chodbě.
"Co se děje?", zeptá se, když zastaví. Podle toho odhadnu, že nic neví.
"Pojď dovnitř", řeknu a bez čekání na jeho odpověď ho chytnu za tričko a zatáhnu do mého pokoje.
"Tak řekneš mi, co se děje? Našla si klíč?", ach jo, vážně nic netuší, pomyslím si.
"Mluvila jsem teď s holkama," začnu, "a prý je Kryštof odpoledne úplně bezdůvodně seřval. Chápeš?"
"Ehm. Ne", odpoví Alan. Takže ho praštím do hlavy.
"Přemýšlej sakra! Proč by měl Kryštof důvod řvát na malý holky. Leda že by ho něco fakt hodně naštvalo.."
Je zajímavý sledovat, jak se jeho výraz mění v závislosti na to, jak mu to dochází.
"Do prdele", řekne nakonec a vyběhne z mého pokoje. Neváhám a běžím za ním. Běžíme dolů po schodech a směrem k Lukášově kanceláři.
Jak je asi Alanovím zvykem vtrhne dovnitř bez klepání.
"Čau brácho, jen sem chtěl..", zastaví v půlce věty. Já přes něj dovnitř nevidím, takže nevím proč.
"Hej, co se děje?", zkusím do něj strčit, ale v tom začne couvat až je venku a dveře zavře.
"Je.. ehm.. indisponován".
"Linda?"
"Jo".
"Kurva.."
"Že to říkáš ty..", zasměje se Alan.
"Táhni ty zmetku, tak jsem to nemyslela!"
"A co jít za Kryštofem?", řekne Alan.
"A říct, že sme o tom věděli a nic neřekli?"
"No jo, tak počkáme?"
"Asi nám nic jinýho nezbývá.."