Nezničitelná

50.

"Ty o tom víš?", zeptám se Alexe, kluka, který nás přivedl, "O tom, co chce udělat? Kdo jsem? Kdo je ona?" Alex přikývne. Jdeme zpátky k výtahu, než ale přijede uslyším, jak se za námi otevřou dveře. Když se otočím, uvidím Alana a Tadeáše. Rozběhnu se k nim, i když se mě Alex snaží chytit. Oba je obejmu a pošeptám jim tak, aby to slyšeli jen oni a nikdo jiný: "Pošlou vás zpátky, nechoďte, zůstaňte poblíž, všechno vám vysvětlím. Buďte opatrní." Pustím je a než stačí cokoli říct rozběhnu se zpět k Alexovi.

"Chtěla jsem se jen rozloučit," usměju se na něj. Dveře výtahu se otevřou a my vstoupíme. Alex zmačkne tlačítko s nejvyšším číslem.

"Budu mít výhled, co?" pokusím se zavtipkovat. Moc to nezapůsobí. Zbytek cesty už raději mlčím. Když se dveře opět otevřou vejdu do stropního apartmá.

"Tohle je moje vězení?" otočím se k Alexovi.

"Dalo by se to tak říct," řekne a snad poprvé ho vidím se usmát, "vrátím se později a přinesu vám.."

Uslyším výstřel. Rychle se otočím. Alex leží na zemi a z hlavy mu vytéhá krev. Nad ním stojí Alan a Tadeáš se zbraněmi v ruce.

"Co se sakra stalo?", zeptám se jich.

"Po tom co si nám řekla, jsme pochopili, že něco není v pořádku. Když se zavřeli dveře výtahu, přeprali jsme stráže, zabili je a vzali jim zbraně. Potom jsme jeli za tebou," vysvětluje Alan.

"Jak jste věděli kam?" zeptám se.

"Tvoje vtipná poznámka," mrkne na mě Tadeáš.

"Nemuseli jste ale zabíjet Alexe," podívám se na jeho bezvládné tělo.

"Byl s nima, takže si to zaslouží," řekne Alan a Tadeáš mezi tím studuje zámek dveří výtahu.

"Myslím, že to dokážu na chvíli zablokovat," řekne po chvíli.

"Než to pan vědátor zvládne, řekni mi zatím, co jsi zjistila."

"Tak na to si radši sedni," zasměju se.