Nezničitelná

56.

Probudí mě hrozná zima a palčivá bolest na prsou. V první chvíli mám pocit, jako bych se nemohla nadechnout. Zvednu se na loktech a začnu kašlat. Rozhlédnu se okolo sebe a vidím, že ležím na gauči v Kristýnině kancelaři. Jak jsem se sem dostala? Kde jsou všichni?

Na místě, kde jsem spoutala Kristýnu, nikdo není. Ani ona, ani pouta. Jediné, co místnost vytrhuje z normálu, je louže krve, která na podlaze zůstala po mé sebevraždě. Když se pokusím si sednout, bolest na prsou se znovu ozve. Raději si zase lehnu a koukám do stropu.

Uběhne asi deset minut, než se otevřou dveře. Raději zavřu oči pro případ, že by to byl někdo z vojáků a přišel by mě zabít. Kroky se pomalu přibližují a spolu s nimi slyším i tiché vzlyky. Když osoba dojde až ke mě, cítím, že si klekla vedle postele. Potom mě chytí za ruku.

"Vando, prosím, prober se," zašeptá Alan. Zaleje mě pocit úlevy a lehce se usměju.

"Ahoj," zašeptám, když otevřu oči. Alan se zrovna čelem opírá o mou ruku. Když mě uslyší, zvhlédne, aby se přesvědčil, že nemá halucinace.

"Ani nevíš, jak jsem rád, že tě slyším," zašeptá Alan a po tvářích mu začnou stékat slzy.

"Co se stalo?" zeptám se potichu, "A jak to, že jsme tu sami?"

"Když jsi vytáhla ten drát, dostala jsi ránu a spadla jsi na střechu," začne vyprávět Alan, "normálního člověka by to asi zabilo, nebo minimálně zmrzačilo, ale.."

Skočím mu do řeči: "Ale já nejsem normální."

"Jo," zasměje se a pak pokračuje: "Odnesli jsme tě s Tadeášem dovnitř. Pár vojáků jsem musel přesvědčovat ručně," zasměje se svojí metafoře, "potom jsme jim ukázli odpočet a pár dalších dokumentů k tomu, co chtěla Kristýna udělat. Pomohli nám ji zavřít dolů do vězení. Tebe jsme nechali tady. Snažil jsem se být s tebou vždy, když to šlo."

"Děkuju," usměju se a stisknu mu ruku, "všechno mě bolí."

"To věřím," podívá se ven oknem.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptám se po chvíli.

"Skoro den," vrátí pohled zpátky na mě, "asi to i pro tvé nezničitelné tělo byl záhul." Usměju se a chvíli jen koukám z okna a přemýšlím.

"Ne že bych nebyla ráda za tvou společnost," řeknu nakonec, "ale mohla bych mluvit s Tadeášem?"