Nezničitelná

62.

Začne se mi motat hlava, jen se na něj podívám. Asi už nikdy nebudu nikam lézt. Lukáš už je nahoře a křičí dolů na Tadeáše: "Jak to mám vypustit?"
"Mělo by tam být nějaké tlačítko," odpoví mu Tadeáš.
"Jo, je. Takový červený."
"Fajn a je tam taková hadička?"
"Jo."
"Tak na ní našroubuj tu skumavku a potom zmáčkni tlačítko."
Lukáš tak udělá. Potom skumavku zase odšroubuje a sleze dolů.
"Na," podá ji Tadeášovi, "co teď?"
"Teď vezmeš to sérum a zase ho přišroubuješ na stejný místo a to tlačítko zmáčkneš znovu, mělo by to vyvolat zpětný proces."
Lukáš přikývne, vezme si skumavku se sérem a vyleze zpátky nahoru. Tam udělá to, co mu Tadeáš řekl a opět sleze dolů.
"A teď ta lepenka," podá mu jí, "snad ti to nedá ránu jako Vandě, ale nemělo by," zasměje se, jakoby ho chtěl uklidnit, ale myslím, že to moc nefunguje. Lukáš se trochu zamračí, ale nakonec opět vyleze po anténě nahoru.
Začne ji odmotávat. Potom ji chytí do zubů a rukama pospojuje dráty tak, jak mají být. Nemohu se na to dívat. Podívám se, až když uslyším tiché syčení. Vzhlédnu nahoru k Lukášovi, který zrovna zvedl ruce nad hlavu a začal se smát.
"Povedlo se to!" zakřičím směrem k němu a potom obejmu Tadeáše.
"Díky," řeknu mu s úsměvem.