Ještě chvíli ležím a koukám do stropu, ale po asi pěti minutách mě to stejně přestane bavit. Pokusím se zvednout. V první chvíli to jde těžce, všechno mě ještě bolí. Ale nakonec se mi podaří se postavit. Dobelhám se ke dveřím, ale než je stačím otevřít, otevřou se sami. Leknu se a trochu poodstoupím. S úlevou zjistím, že ten kdo vstoupil do dveří, je Lukáš. Nejdříve jen udiveně stojím, když mě Lukáš uvidí, obejme mě.
"Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím," zašeptá.
"Nápodobně," řeknu já. Když mě od sebe odtáhne, vidím, že brečí, stejně jako já.
"Nechceš si sednout?" zeptám se a pokynu směrem ke gauči. Lukáš jen kývne. Když se posadíme, povím mu vše, co jsem za poslední dny zjistila a vše, co se stalo. Když domluvím, řekne jen: "Páni.. takže, ona je naše babička?"
Přikývnu.
"A já nejsem nezničitelnej?"
Smutně se na něj podívám a potichu řeknu: "Jen já."
Lukáš se usměje, podívá se z okna a nakonec řekne: "Víš, že se mi docela ulevilo?"
"Jak to?" podívám se na něj nechápavě.
"Budu mít klid, nebudu muset vymýšlet, jak skončit svůj život. Prostě jednou umřu," usměje se.
Pokývnu hlavou a chvíli jen přemýšlím. Nakonec se zeptám: "Něco nového v Domě?"
"Asi nic tak důležitýho jako tady," zasměje se, "Kryštof už je docela v pohodě. Teda, aspoň se mě nesnaží na chodbě zabít pohledem."
"Jo? No tak to je super," řeknu a snažím se zadržovat smích. Nakonec ale stejně vyprsknu smíchy. A tak oba sedíme na gauči a smějeme se, dokud se do místnosti nepřiřítí Tadeáš s Alanem v patách.
ČTEŠ
Nezničitelná
Ciencia FicciónJed vypuštěný do vzduchu při válce zabíjí pomalu každého. Nikdo se nedožije více než 30 let. Proč tedy lidé zakládají rodiny? Proč vystavují své děti stejnému osudu? Má vůbec smysl žít v takové společnosti? To jsou otázky, které si klade hlavní hrdi...
