Nezničitelná

46.

Koukám do země a jdu pořád dál, dokud nás nezastaví. Vzhlédnu a vidím, že stojíme před skleněnou budovou. Z budovy vyjde člověk. Chvíli si něco šeptá s mužem, který nás přivedl a potom řekne: "Pojďte se mnou." Otočí se a vejde do budovy.
Podívám se na Alana. Ač máme oba na rukou pouta, chytne mě za ruku a vejdeme dovnitř. Tadeáš jde hned za nami.
V budově jdeme dlouhou chodbou, až dojdeme k výtahu. Dveře se otevřou a my vejdeme dovnitř. Ve výtahu je zima. Muž, nebo spíše kluk, konečně promluví: "Až vystoupíme, každý z vás půjde jinam."
"Jak jinam?", zeptám se.
"Ukážu vám to. Je potřeba vás dekontaminovat a pak také s vámi," otočí se ke mě, "chce někdo mluvit."
"Kdo?", zeptám se.
"Uvidíte." Zbytek cesty výtahem už nic neříká.
Když vyjedeme do příslušného patra, vystoupíme a kluk ukáže na první dveře v pravo a podívá se na mě. Pomyslím si, že to musí být osud. Vstoupím dovnitř. Jen co zavřu dveře spustí se na mě sprcha. Když voda přestane téct, spustí se větrák, který mě opět vysuší. Přemýšlím, jestli celá tahle procedura není úplně zbytečná.
Nad protějšími dveřmi se rozsvítí zelené světélko. Chvíli váhám, ale nakonec je otevřu.
Ocitnu se v místnosti s krásným výhledem na Prahu. Doběhnu k oknu a nemohu uvěřit vlastním očím, takhle vysoko jsem nikdy nebyla. Najednou za sebou uslyším bouchnout dveře. Doufám, že je to Alan nebo Tadeáš a otočím se. Není tomu tak.
Stojí tam žena, vysoká, v béžovém kostýmku. Má podobně hnědé dlouhé vlasy a stejně zelené oči.
"Ahoj Vando," usměje se na mě.