Nezničitelná

5.

Otevřu dveře mého rodného domu. Vypadá to tu pořád stejně, jako když jsme odešli. Holčičky se přeze mě snaží nakukovat dovnitř, proto vejdu, aby se mohly podívat.

"Tady jsi bydlela?", ptá se mě Klárka.

"Ano."

"Mohly bychom vidět tvůj pokoj?", ozve se ze skupinky a ostatní dívky se přidají souhlasným výskáním.

"Mohly, ale nevím co od toho čekáte, nic zajímavého na něm není". Nechci je doslova odrazovat, jen se bojím vzpomínek. Je jich tu na mě moc. Z komody v rohu chodby na mě kouká maminčina fotka. Moje maminka. Ač jsem ji nikdy nepoznala, táta často říkal jak moc jí jsem podobná.

"Pojďte tudy, po schodech nahoru," řeknu nakonec a vstoupím hlouběji do našeho domu, "ale opatrně, ty schody nikdy nebyly moc stabilní. Pochybuju že se to zlepšilo."

Můj pokoj je první vpravo po vyjití schodů. Udělala jsem si z toho tradici. I v Domě mám pokoj první vpravo. Když uchopím kliku, projede mnou zvláštní mrazení. Není to jednoduché. Mám co dělat, abych se tu nerozbrečela.

"Tak, tohle je můj pokoj," řeknu, když se dveře otevřou, "je takový, jak jste si představovaly?". Ticho mi napoví, že asi ne. Nedivím se jim. Asi si takhle nepředstavovali pokoj holky, ještě mladší než jsou ony samy. Jenže já mám prostě ráda tmavé barvy a táta vždycky chtěl udělat co mi na očích viděl. A tak mi s Lukášem nabarvili zdi tmavě červenou barvou. Asi jsem trochu zvláštní, když nad tím tak přemýšlím. Ale hračky jsem nějaké měla.

"Jestli chcete, klidně se tu trochu porozhlédněte. Pokud potřebujete, záchod je dole. Nějaké dotazy? Ne? Dobře, až zavolám, půjdeme."