Nezničitelná

48.

"Cože?", podívám se na ní. Babičku jsem si představovala jako starou, šedivou paní. Je sice nezničitelná jako já, Lukáš a máma, ale proč nestárne?

"Ano, jsem matka tvé mámy."

"Jak to, že nejste stará? A proč chcete mě? Ne Lukáše?", vychrlím ze sebe všechny otázky co mě napadnou.

"Lukáš je více po vašem otci, to znamená smrtelný."

"Tak jak to, že když ho střelili do nohy, do druhého dne se mu to zahojilo?"

"Rány se mu hojí rychleji, ale kdyby ho střelili do nějakého životně důležitého orgánu, zemřel by. Ty ne, pokud by jsi to neudělala sama."

"To nechápu."

"Pokud by jsi si přála zemřít, zemřela by jsi. Proto zemřela tvá matka. Jste ředěné smrtelníky."

"To chcete říct, že vy jste nesmrtelná?", zeptám se nechápavě.

"Ano," odpoví s lehkým úsměvem.

"Jak to?", zeptám se.

"Řeknu ti to celé od začátku, ano?"

Přikývnu.

"Lidé už neví, proč se vedla válka, ale já ano. Protože jsem jedna z těch, kdo jí vedl. A začal," stoupne si a dojde k oknu. Podívá se ven a pokračuje: "Pracovala jsem tehdy ve výzkumné laboratoři. Měli jsme jedno z nejlepších vybavení na celém světě a co víc, nejlepší mozky na celém světě. Jednou mi vedoucí výzkumu předal něco revolučního. Sérum nesmrtelnosti," otočí se ke mně.

"Prezidenti okolních států se o tom rychle dozvěděli a chtěli sérum získat. Ubránili jsme ho, ale stálo nás to hodně. Úplně nás odřízli. Z Čech zbyla jen Praha, mimo město se nedá žít."

"A co ten plyn?", zeptám se, "Je to všechno pravda?"

"Ano," podívá se opět z okna, "byla to nešťastná náhoda. Mysleli jsme, že se tam schovávají nepřátelé a.. však ten příběh znáš," otočí se ke mně se smutným úsměvem a já přikývnu.

"Ale snažíme se to napravit," řekne a dojde k bílé stěne. Něco zmáčkne. Po chvíli se na ní začnou oběvovat obrázky. Okna se zatáhnou a nějaký hlas začne mluvit.