Nezničitelná

57.

"Ahoj," řekne Tadeáš, když vstoupí do místnosti, "jak ti je?" zeptá se.

"Líp než před půl hodinou," zasměju se, i když mě to bolí. Pokynu mu, aby si sednul ke mně na sedačku. Když si sedne, začnu mluvit.

"Než přejdu k tomu, co bych chtěla probrat nejvíc, nemůžu se tě nezeptat. Jak jsi to myslel, že jsi tu vyrostl?"

"Můj otec," začne po chvíli vyprávět, zatímco kouká do země, "tu pracoval. Mamka byla uklízečka a táta," odmlčí se, "byl jeden z hlavních představitelů Úřadu. Když zemřel, utekli jsme s mamkou pryč. Bála se, aby mi nechtěli ublížit," podívá se na mě. "Potom, když zemřela i mamka, často jsem přemýšlel, jestli se nemám vrátit, ale bál jsem se. Živil jsem se opravováním elektronických zařízení, to jsem se naučil tady."

"Teď už to dává smysl," usměju se na něj. Tadeáš mi úsměv opětuje a potom se zeptá: "Co jsi tedy chtěla?"

"Víš, dostala jsem takový nápad, třeba mi řekneš, že to je šílenost."

"Jaký nápad?"

"Dalo by se tím přístrojem rozprášit i něco jiného?" zeptám se nejistě.

"Co přesně?" podívá se na mě Tadeáš nechápavě.

"Napadlo mě," začnu vysvětlovat, "jestli by to sérum nesmrtelnosti, v nějakém ředěném stavu, nemohlo lidem pomoci neumírat kvůli plynu."

Tadeáš se na mě podívá a já vidím, jak se mu rozzáří oči.

"Jo. To by mohlo fungovat!" vykřikne a doběhne ke stolu pro papír a tužku. Potom si začne něco čmárat. Když svou práci dokončí otočí svůj papír proti mě. Vlastně nerozumím ničemu z toho, co na něj nakreslil. Trochu rozpoznám nákres přístroje na střeše a potom nějaký chemický vzorec, zbytek mi zůstává záhadou.

"Můžeš vstát?" zeptám se mě.

"Nevím, nezkoušela jsem to."

"Dobře, tak ještě lež, zařídím všechno potřebné a přijdu jo?" ani nečeká na mou odpověď a vyběhne ze dveří.