Anna a Robin

Turnaj

Vévodkyně Mariana Thornton z Gedlingu, paní Chesterfieldu, oblečena do světle zelených šatů dle nejnovější mody a to včetně vysokého špičatého čepce s tenkým závojem přes obličej, seděla na dřevěné židli vystlané polštáři a sledovala průvod rytířů a baronů před sebou. Každý z nich se zastavil před jejím otčímem, kterému vzdal úctu a poté před ní, kde se uklonil na znamení také na znamení úcty, ale hlavně proto, aby věděla, že se mu líbí. Kdyby o tom náhodou neměla zdání.

Turnaj měl začít během pár minut a každý z přítomných pánů doufal, že když vyhraje v turnaji, usměje se na něj štěstí a jako trofej získá její ruku a s ní i její majetek. Jak byli naivní. Šerif z Nottinghamu - její otčím - ji v devatenácti letech nedržel doma neprovdanou jen pro to, aby ji nakonec dal jednomu z těchto nízko postavených šlechticů často bez majetku. Už od svých čtrnácti, kdy za ni odmítl první žádost o ruku, věděla, že bude provdána za nejvýhodnější nabídku. A taky věděla, že s tím nic neudělá.

Znuděně se podívala na posledního účastníka turnaje a stočila svůj pohled bokem. Ze srdce tyto společenské události nenáviděla, ale bylo jí řečeno, že tohoto turnaje se zúčastnit musí, ať se jí to líbí nebo ne a poté se zase může zavřít u sebe v pokoji a vyšívat.

Jakmile začal první souboj pětice mužů, z něhož měl do dalšího kola postoupit jen jeden, v předstíraném zájmu otočila hlavu na kolbiště. Jak ráda by byla někde jinde, ale dělala to, co jí řekli, ať už to byla žádost nebo rozkaz, tak jako vždy. Hodná a poslušná vévodkyně.

Turnaj byl již v polovině a blížila se přestávka, během které se mezi šlechtou měly roznést různé připravené pokrmy z masa a zeleniny a víno, zatím co poddaní se museli spokojit s chudou nabídkou několika málo stánků, když doprostřed kolbiště vstoupila čtveřice postav, která tam neměla co dělat. Dva muži a dva asi jedenácti až dvanáctiletí chlapci narušili průběh klání, protože se na ně upřela pozornost všech přítomných. Dokonce i muži bojující o čest a slávu sklonili zbraně. Mariana na ně také pohlédla, nyní již s opravdovým zájmem.

„Kdo jste a co tu chcete?" zeptal se nově příchozích Christopher Manfield, šerif z Nottinghamu a jeho hlas prozrazoval, že ať je jejich důvod pro toto narušení zábavy jakýkoliv, tak toho v brzké budoucnosti budou litovat.

Ani jeden z narušitelů nepromluvil, jen tři z nich se podívali na čtvrtého s lukem přes rameno a s hnědou kápí staženou hluboko do obličeje. Takto mu šla vidět jen vousem zarostlá spodní polovina tváře zdobena na levé straně dávno zahojenou jizvou táhnoucí se od úst až po lem kapuce. Byl zjevně vůdcem celé skupiny.

„Máte poslední možnost zachránit si krk," promluvil znovu se zaťatými zuby šerif. „Odejděte z mého pozemku a už se nikdy nevracejte a třeba vám i odpustím," správce panství zakončil řeč zlomyslným úšklebkem.

Mladší chlapci se na sebe podívali, pokrčili rameny a znovu pohlédli na šerifa. Stále čekali, co udělají jejich starší druhové.

Muž v kápi stál bez hnutí, a ač mu Mariana neviděla do očí, cítila, jak ji zpod látky bedlivě pozoruje a začínala mít pocit, že ji jeho pohled propaluje. Nevydržela to a sklopila oči ke svým dlaním. Na muže to zapůsobilo jako signál, na který celou dobu čekal a konečně promluvil.

„Já jsem Rola-" najednou se zase zarazil a vypadal, jako kdyby se ztratil ve vlastních myšlenkách.

„Já jsem Robin, velevážený šerife z Nottinghamu," našel nakonec ztracenou niť a vysekl vzornou ale až směšně hlubokou poklonu, jako na divadle.

„A toto jsou mí bratři. Brett, Jahi a Aaron," ukázal postupně na zarostlého vysokého blonďáka, drobného snědého chlapce a nakonec na ničím zajímavého výrostka s kaštanovými vlasy.

Poté se otočil směrem k Marianě, přiložil dva prsty k lemu kapuce a pokynul jí na pozdrav.

„A Vy jistě musíte být lady Mariana. Šerifova dcera."

Mariana muže na zlomek okamžiku mlčky pozorovala, aniž by její obličej vyzařoval jakoukoliv emoci a poté se od muže, který se stále skrýval pod zablácenou kápí, odvrátila úplně. Tímto mu dala najevo, že jej vůbec nemíní brát na vědomí.

„Mohu se ctěný pane Hoode zeptat, proč jste se uvolil poctít nás svojí drahocennou přítomností?" ujal se slova opět Christopher z Nottinghamu a z jeho hlasu doslova odkapávala ironie. Nejvíce ji bylo znát na novém posměšném přízvisku, čímž chtěl muži dát najevo, že mu nestojí za zapamatování a že pro něj vždy zůstane jen tím mužem v kápi, tedy Hoodem. Všichni jeho hosté a většina poddaných se jako na povel nervózně zasmáli.

„Jsem rád, že se ptáte," pod kápí se objevil nebezpečný úsměv, „víte, právě jsem se vrátil po delší době domů a zjistil, že jsem tak nějak bez peněz. No a tak jsem si řekl, že na vévodově dvoře bude dostatek možností, jak si nějaké to živobytí obstarat. Takže dámy a pánové poprosím o vaše šperky a měšce," otočil se nakonec na ostatní vznešené hosty.

Mezi přihlížejícími to začalo šumět, muži se po sobě dívali a přemýšleli, jestli se mají dát do boje nebo ne, zatímco dámy začaly bojácně lapat po dechu. Jen šerif začal ihned jednat: "Stráže! Chopte se jich!"

Naneštěstí pro Manfielda byl Robin a jeho společníci rychlejší než šerifovi muži a za dobu, co se znali, byli i sehranější a tak zatímco Jahi s Aaronem šikovně zdrželi nově příchozí, Brett rychlým nárazem srazil na zem dva vojáky, kteří stáli v cestě mezi nimi a šerifem, a Robin se plynulým skokem přes zábradlí vedoucí kolem kolbiště dostal až k pánovi Nottinghamu a přiložil mu nůž ke krku.

„Myslím, že víš, co se od tebe nyní chce," sdělil mu zlomyslně do ucha.

Šerif zaťal vztekle čelist, zhluboka se nadechl a poté jen pokynul na stráže, kteří ihned pochopili, co mají dělat, a tak položili zbraně na zem a od lupičů odstoupili do uctivé vzdálenosti.

„Takže, dámy a pánové, budu vám velmi vděčný, když budete spolupracovat a podělíte se s námi o své bohatství. A nezkoušejte žádné hloupsti. Byl bych nerad, kdyby se někomu něco stalo," pronesl Robin s ostřím stále přitisknutým k šerifově krku a jeho společníci se okamžitě pustili do vybírání nedobrovolných milodarů od přísedící šlechty a měšťanstva. Od poddaných si nevzali nic. Jakmile byli se svojí prací hotovi, zabavili čtyři statné osedlané koně, co stáli uvázaní vedle kolbiště. Robin rychle pustil šerifa a odhodil ho na jeho žoldáky. Následně naskočil na jednoho z koní a celá čtveřice kvapně místo opustila (opustila). Stráž okamžitě vyrazila za nimi.

Mariana pozorovala mizející muže, kteří narušili jinak nezáživné odpoledne, urazili jejího otčíma a celou společnost i všechny poddané vytrhli z nudné apatie, kdy všichni vědí, co se v následující chvíli stane.