Anna a Robin

Večeře

Christopher Manfield právě posunkem ruky naznačil mladé sloužící, aby mu dolila pohár s vínem, když se dveře hodovní sítě otevřely a do místnosti rázně vešla vévodkyně Mariana Thorton z Gedlingu.

„Jak jste mohl?" mířila ke stolu, u kterého seděl její otčím a matka v obležení správců jejího majetku, šerifových rádců a několika dalších lidí různé důležitosti na Manfieldově listině podle toho jestli je k něčemu potřeboval, někdy by je využít mohl, nebo je jen trpěl. Všichni v místnosti zmlkli a dívku pozorovali. Dokonce i sluhové se zapomněli chovat jako sochy bez zájmu a vlastního myšlení a otočili k ní hlavu. Všechny totiž překvapil její zvučný hlas, protože co si pamatovali, tak pokud už někdy promluvila, tak vždy hláskem, který nebyl hlasitější než vánek větru a vždy pokorný. A stejně jemná a lehká byla její chůze i její vystupování.

„Dobrý večer, má drahá. Rád vidím, že alespoň něco tě dostane z tvých komnat a poctíš nás svou přítomností," usmál se na ní šerif, kterého její chování ani v nejmenším nevyvedlo z míry. Nebo se uměl ovládat lépe než ostatní lidé v místnosti.

„Jak jste mohl přislíbit, že vítěz té šaškárny... střílení z luku získá můj polibek! To vážně čekáte, že daruji svůj polibek kdejakému vandrákovi, co náhodou půjde okolo?"

„Okamžitě se zase uklidni, dcero." Šerifův hlas byl chladný jako kus ledu a při neuposlechnutí sliboval, že toho bude oslovená litovat, „a neboj se. Kdo by to asi tak mohl vyhrát? Počítám s tím, že zítřejší klání vyhraje zde přítomný sir de Gessroyne a myslím, že pokud políbíš jej, na počestnosti ti moc neubude."

Teprve nyní se lady Mariana podívala na muže po šerifově pravici a poznala v něm svého budoucí manžela. Ihned sklopila nejen pohled, ale i hlavu a jemně se uklonila.

„Pane."

„Milady." Mladý Francouz se postavil a vysekl zdvořilou poklonu.

„Když jsme si to nyní vyjasnili, připojíš se k nám na večeři?" zeptal se Marianin otčím.

„Ano, zajisté." Usmála se jemně dívka a vyčkala, až ji sluhové přistaví židli a nachystají talíř po pravici jejího opatrovníka a ostatní hosté se o kousek posunou. Přeci jen, jako dědička celého panství a tedy i téměř poloviny hrabství měla sedět ve středu stolu, ač správcem jejího majetku byl právě její strýc.

„A co když se té soutěže zúčasní Robin Hood?" zeptala se tiše a velmi opatrně Manfielda jakmile se posadila na připravenou židli. Otčím se k ní naklonil, svá ústa těsně vedle jejího ucha, a odpověď ji tiše zašeptal.

„Pevně doufám, že se tam ukáže. A pak jej zabiji. Potřeboval jsem navýšit sázku, abych měl větší jistotu, že neodolá a zapojí se. A to se mi díky tobě dnes povedlo."

„Jak se opovažujete mě takto zneužívat? Nezapomínáte, kde je vaše místo? To, že jste můj otčím vám nedává právo mě takto využívat."

„Drahá Mariano, ty nezapomínej, že jsem víc než to. Jsem také správce tvého majetku. Dokud nedosáhneš pětadvaceti, nebo se neprovdáš, je vše, co vlastníš v podstatě moje. Včetně tebe. A ty nejsi nic víc než jen položka na seznamu věcí, které mohu využít. Jsi moje hlavní komodita při obchodování s Francií. Jenže Francouzům ten zbojník vadí a já je potřebuji a udělám vše proto, aby zítra přišel a já se ho mohl zbavit. A věř mi, že jestli to znamená nabídnout kromě zlata i maso, udělám to."

Mariana pootevřela ústa, jak chtěla něco říci, ale neměla slov a proto je opět zavřela. Za chvíli je otevřela ještě jednou, ale opět nepromluvila. Zdálo se, že oněměla, jak byla tímto prohlášením šokována. Nikdy neměla o šerifovy zkreslené představy, ale takto otevřeným dnes ji zastihl naprosto nepřipravenou.