Anna a Robin

Přepadení

Anna se krčila v houští s asi půl druhým tuctem zbojníků a nervózně sledovala své okolí. Někteří muži byli napjatí stejně jako ona, jiní vypadali, že jsou úplně klidní. Jedno však měli všichni společné- byli naprosto potichu a sledovali cestu vinoucí se za křovím, v kterém se schovávali.

Nemohla uvěřit tomu, že ještě dnes ráno neměla ani tušení o tom, že šerif bude posílat krajem Sherwoodu vůz naložený dary pro krále Filipa II. Augusta. Když se to dozvěděla, rozhodla se na nic nečekat a okamžitě se vykradla z hradu a dala se směrem do lese.

A teď se schovávala mezi listím a větvičkami a čekala, kdy se povoz s muži vyloupne z nejbližší zatáčky, protože, když ji Robin naprosto samozřejmě nabídl ať jde s nimi, nemohla odmítnout. A ani nechtěla.

„Už jsou tady," oznámil jim zadýchaně Aaron, který držel stráž před zatáčkou a nyní k nim uřícený doběhl.

Sotva to dořekl, zpoza stromů vyjela první dvojice jezdců. Po lesní cestě se ostražitě vinul nevelký had ozbrojených mužů a jednoho vozu, který byl uprostřed celého seskupení, takže jej zepředu i zezadu hlídalo šest párů žoldáků. Další dva jeli po obou bocích povozu a čtyři seděli na něm- dva vpředu, dva vzadu.

Jednoho z mužů- konkrétně kočího- Anna poznala. A ihned se ji zmocnila panika. Co tady dělal? Vždyť se mu může něco stát.

Vedle ní stojící Robin vytáhl z toulce šíp, napnul tětivu a zamířil na kočího.

„Co to děláš?" zašeptala a polekaně přelétla pohledem ze střelce na cíl.

„Musíme je nějak zastavit, ne?"

„Ale vždyť mu můžeš ublížit," nervózně znovu pohlédla na Carla na kozlíku.

„Neboj, nic se mu nestane. Šíp se mu zabodne vedle ucha."

„A co když mineš?"

„Nikdy neminu. A když, tak bude bez uší."

Chtěla ještě něco říci, ale poznala, že nemělo cenu s ním v tuto chvíli o čemkoliv diskutovat, navíc nevěděla co mu říci. Jenže zároveň ho nemohla nechat vystřelit. Věděla, že Robin je nejlepší lukostřelec v celém hrabství a dost možná i v celé Anglii a že nemine. Ovšem Carl si mohl kýchnout, nebo vůz mohl poskočit. A Robin by jej zasáhl. A nikdy by si neodpustil, že zabil svého bratra, až by se dověděl, kdo to byl.

Musela ihned něco udělat. Je jedno co, ale hlavně rychle. Nasadila si šátek na obličej a udělala první věc, která ji napadla. I když už v tu chvíli věděla, že je to hloupost. A že to může dopadnou špatně. Napřímila se a udělala krok k cestě.

„Co to dělá?"

„Anno stůj!"

Rychle vkročila na cestu. Otočila se směrem k jezdcům, zavřela oči a čekala, jestli stihnou zastavit koně. Po celou dobu se v duchu modlila.

„Co děláš ženská? Zbláznila jsi se?" uslyšela hlas rozzlobeného muže a na obličeji ucítila dech koně. Otevřela oči. Zírala přímo na čumák statného hnědáka, na kterém seděl nerudný brunet.

„Uhni z tý cesty!"

„Já nemůžu," zašeptala sotva slyšitelně.

„Co?"

„Já nemůžu," pronesla již odhodlaně a stočila pohled na jezdce.

"A smím se zeptat proč? Ty..." Muž se na ni pozorně podívala a ona v něm poznala Bennetta, muže, který s Robinem měl již tu česti. A i on zjevně poznal ji, protože se ihned otočil na své muže, aby jim vydal pokyny. Což naštěstí nestihl, protože v ten okamžik se na cestu vyhrnuli zbojníci v čele s Robinem, který se postavil vedle Anny a zamířil hrotem šípu veliteli přímo na kořen nosu.

Půjde to po dobrém, nebo po zlém?"

Na muži bylo poznat, jak s ním lomcuje vztek v který se přerodilo ponížení z jejich posledních dvou setkání.

„Nemysli si, že se ti jen tak vzdáme, Hoode. Ani netušíš jakou radost mi udělá, když budu moci nabodnou tu tvoji hlavu na špičku svého meče," zatáhl koně za uzdu a ten se napjal na zadních nohách, takže Robin i Anna museli odskočit bokem, aby se vyhnuly úderu kopytem. Ihned se strhl boj. Zatím, co se Robinovi muži snažili ty šerifovi strhnout z koňských hřbetů na zem, Robin jedním rychlím pohybem pomohl dolů jejich veliteli a ránou kovanou hruškou na konci jílce svého meče přímo do nosu jej poslal do bezvědomí. Ještě než muž přistál v pachu cesty se Rob otočil na dalšího protivníka.

Během tohoto krátkého souboje služebná prokličkovala k vozu a stáhla z kozlíku muže, kvůli kterému to celé podstoupila dolů na zem.

„To jsem já!" Stáhla si na chvíli šátek, aby ji poznal a neublížil ji, „dej mi svoji zbraň."

„Nemyslíš si, že bude podezřelé, že mi nic není?" zeptal se jí Carl úplně klidně, když mu špičkou meče mířila přímo na ohryzek.

„Ty chceš, abych ti něco udělala?"

„Přesně tak."

„Ani náhodou!"

Jen zakroutila hlavou, ale on už se ji na nic neptal. Vyrazil ji meč z ruky, rychle si jeho ostřím přejel po paži a zase jí jej vrátil. Zaraženě od něj meč převzala, uchopila jej ještě pevněji a špičkou mu zamířila na prsa.

„A už se nehýbej."

Aniž by to věděli, tak je skoro po celou dobu pozoroval Robin. Tedy ve chvílích, kdy jej nezaměstnávali protivníci a byl tedy svědkem toho, jak drobná dívka bez námahy stáhla statného o halvu většího muže z kozlíku dolů. Vyděl i jak ji muž vyrazil z rukou zbraň, ale vzápětí si ji ona brala od něj zpět. A po celou dobu to vypadalo, že se kamarádsky škádlí. Co je jen mohlo spojovat? Třeba to byl její milý? Nikdy o svém soukromí nemluvila. Nebo je to tady celé léčka, do které je měla nalákat? Nebo je ten muž onen tajemný špeh? Tohle vše mu proběhlo hlavou během toho, co k zemi posílal třetího žoldáka.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo dobojováno. Zbojníci vytáhli z útrob vozu dvě truhly se zlatem a poté tam nahnali všechny žoldáky a pobídli koně do klusu. V okamžiku, kdy povoz mizel v zatáčce si Robin všiml, že jeden z jeho mužů chybí. Ještě jednou je v rychlosti všechny zkontroloval. Chyběl vždy usměvavý Samuel Pratt.

„Kde je Sam?"

Všichni se začali rozhlížet a Sama hledat.

„Mám jej!" Ozval se z křoví Luke. Muž ležel ve křoví s krvavou ránou na břichu. Zatím dýchal.

„Potřebuje lékaře."

„Nemyslím, že by cestu z lesa přežil. Budeme rádi, když jej dopravíme do tábora."

„Musíme dovést doktora sem."

Rozhostilo se ticho. Muži se koukali jeden na druhého. Přivést sem lékaře znamenalo ohrozit bezpečí všech.

„Vážně chlapy? To by jste jej nechali raději umřít? Přiveďte Cunninghama. Tomu můžete věřit."

„Anna má pravdu. Musíme se o něj postarat. Opatrně jej přepravte do osady. My s Annou zajdeme pro doktora."

„Nechceš za ním raději zajít sám? Jen bych tě zdržovala."

„Potřebuji, abys mě k němu dovedla, nikdy jsem u něj nebyl. Byl to tvůj nápad."

„Dobře," souhlasila dívka po dalším krátkém zaváhání.

„Vrátíme se jak jen to půjde. Zkuste s ním po cestě hýbat co nejméně." Robin vydal poslední pokyny a s Annou se vyhouply na hřbety koní, co tu zbyli po šerifových mužích a společně se klusem rozjeli směrem k Chesterfieldu.