Anna a Robin

Druhý Robin

Anna se skláněla k asi sedmileté holčičce a podávala ji jednu z posledních housek, které se ji podařilo ulovit. Dívenka si od ní pečivo vzala a odběhla za mámou.

„No konečně se zase potkáváme! Jeden by až řekl, že se mu vyhýbáš," uslyšela zničehonic za zády mužský hlas. Ani se nemusela otáčet, aby jej identifikovala.

„Anebo si mě prostě jen zneužila!" Mužův hlas zněl mírně šokovaně i když v něm byly znát známky pobavení.

Protočila oči v sloup a obrátila se na mladého muže za sebou.

„Nevyhýbám se ti. Jen jsem neměla cestu do lesa. Nemám informace, které by pomohli vám nebo králi."

„No, ale třeba by jsme měli informace my pro tebe."

Podala poslední kousek jídla mladé ženě a překvapivě se na Hooda podívala.

„Informace? Pro mne?"

„No spíše pro tvého informátora. Před třemi dny byl v Shewoodu mnich, aby nám pro něj předal list."

„Mnich?"

„Ano. Ty jsi nevěděla, kdo je poslem?"

„Ne. Měla jsem jen informaci, že kdyby něco, tak se mám ptát po Ryanovi Longfieldovi. Hrabě měl za to, že takto to bude bezpečnější. Máš tady pro mně ten list?" Zeptala se, zatím co si nasazovala na záda proutěnou nůši.

„Tady ho máš." Vsunul pravou ruku pod plášť a vytáhl roličku papíru. Převzala ji od něj a schovala do brašničky u pasu.

„Děkuji." Vydala se směrem k Chesterfieldskému hradu. Robin na ni zůstal zaraženě koukat.

„Nechceš doprovod?" Popoběhl a srovnal s ní krok. Pokrčila rameny.

„Klidně," mírně zpomalila. Byla ráda za jeho společnost a tak si ji chtěla vychutnat. Chvíli vedle sebe mlčky kráčeli a oba začínali mít neodbytný pocit, že tichne i jejich okolí, že děti na sebe nekřičí a dobytek nevydává rozličné zvuky. Anna, celá nesvá, si z nudy a nervozity začala okusovat nehty pravé ruky a jako první přerušila nesnesitelné ticho.

„Říkal jsi, že ti dopis doručil mnich. Mohu se zeptat jaký mnich?"

„Ty to vážně nevíš?" nevěřícně na ni pohlédl a instinktivně ji plácl přes ruku, na které prováděla péči o nehty. Z jejího obličeje bylo poznat, že ji opravdu zaskočil. On vypadal jako by si ničeho nevšiml.

„No v klášteře opravdu žije muž, který se dříve jmenoval Ryan Longfield. Ovšem nyní jej všichni znají jako bratra Tucka. Uchýlil se tam před pár lety. Hledá tam klid a mír. No ale hrabě Locksley se rozhodl jej v jeho rozjímání vyrušit. Prostě se choval tak jako vždy. Nedokázal pochopit, že né všichni mají stejný názor jako on a respektovat jej. Sobec."

„Ty jsi ho znal?"

„Koho?"

„Hraběte. Právě si o něm mluvil, jako by jsi jej znal osobně. I když to co o něm říkáš není pravda."

Sakra! Zaklel v duchu Robin. Měl by si dávat pozor na jazyk. Ale s ní mu to nešlo. Měl pocit, že jí může věřit.

„No vyrůstal jsem kousek od Locksley. A znal jsem jeho syna," jeho mozek o její důvěryhodnosti ještě nebyl plně přesvědčen a lukostřelec se pro jednou, pro změnu, rozhodl jej poslechnout.

„Podle letmých setkání a slov zahořklého syna nemůžeš člověka soudit."

„Jak víš o kterém synovi jsem mluvil?"