Anna a Robin

Prsten

Už druhou noc nemohla spát. Ležela v posteli a koukala na kamenný strop. Byla k smrti unavená, ale jakmile zavřela oči, viděla svoje ruce, jak po nich teče krev z rány, kterou právě zasadila a ta krev nepřestává téci i když ona se ji snaží všemožně zastavit.

Onen muž, kterého zasáhlo její ostří, byl sice na živu, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Jak říkal Robin, nezasáhla žádný orgán, ale než byla muži poskytnuta pomoc, tak ztratil hodně krve. Přežil již dva dny, ale ona se stále bála, aby neumřel. Už nikdy nechtěla nikoho zabít.

Navíc měla na svědomí život jednoho z žoldáků. Protože Robin by ji nemusel zachraňovat, kdyby to nechala na něm. Nebo mu mohla už ve vesnici říci, že s ní nemá chodit. Jenže ona byla ráda v jeho blízkosti

Racionální hlásek v její hlavě ji sice vysvětloval, že některý z mužů by byl mrtví i kdyby neběžel na ni a nebyl střelen do zad, či by ho ona sama nebodla. A nejspíš by se vystavoval pohřební průvod i pro ni, pokud by tam Robin nebyl, protože by nedokázala jen stát a koukat se. A s ní by umřela i trojice, kterou by se snažila zechránit.

Toho všeho si byla vědoma, ale i přes to byl její pocit viny opravdu silný. A tak nyní ležela na posteli oči dokořán a přemýšlela nad čímkoliv, co by ji zabránilo myslet na krev.

Většina jejich myšlenek se točila kolem Robina. Zaujal ji už když jej poprvé zahlédla na kolbišti a jak jej poznávala zjišťovala, že je jí v jeho blízkosti opravdu dobře. Asi to bylo umocněno i tím, že ji připadal velmi povědomí. Když viděla jeho obličej měla pocit, že už se někdy potkali, že se znají. Ovšem jakmile se podívala do jeho temně modrých očí, tak ji bylo jasné, že jej nezná. Ty oči by si pamatovala.

Jenže on se jí vždy musel zeptat na lady Marianu. Poslušnou dceru Christophera Manfielda. Loutku, hračku. Dokonalou, slušnou dívku, kterou ve skutečnosti nebyla. Nenáviděla ji.

Před očima se ji náhle objevila stříbrná květina zdobící prsten na Hoodově krku.

Nebo, možná, bylo jeho srdce někde úplně jinde. Byla si jistá, že to není cetka, kterou někde našel nebo ukradl. To by jej nenosil blízko srdce. Musel patřit ženě, která pro něj hodně znamenala. Nebo stále znamená.

Měla za to, že ten prsten zná, že jej již někde viděla. Kdyby si jen vzpomněla odkud jej zná. Ihned by přišla i na to, kdo je žena, co mu jej dala.

Sledovala hrběte, jak prstem prohraboval malou dřevěnou krabičku a naslouchala kovovému cinkání šperků.

„Musíš mi poradit. Potřebuji něco speciálního. Jako dárek pro Yvonne."

„A mohu se zeptat k jaké příležitosti?"

„Dnes je to deset let, co přivedla na svět Karen. Chybělo málo a následovala by moji milovanou Elisabeth do nebe. Co říkáš na tento náhrdelník?" Vytáhl hrabě bohatě zdobený zlatý šperk na korálové šňůře.

„Ten se k ní vůbec nehodí."

„Máš pravdu." Znovu si prohlédl šperk a bezmocně jej pustil zpět mezi ostatní.

Také se naklonila nad šperkovnici a začala si prohlížet její obsah.

„Co tenhle prstýnek?" Sevřela mezi prsty kroužek ozdobený nejjemnější stříbrnou květinou, jakou kdy viděla, s kamínkem barvy ohně uprostřed.

„To je jediná věc, kterou nemohu nikomu dát," hrabě si vzal prsten zpět a smutně si ten kousek stříbra prohlížel.

„Mohu se zeptat proč?"

„Protože vlastně ani nepatří mě. Je Rolandův. Patřil jeho matce. Byl to prsten, který její otec dal její matce k zásnubám. Elisabeth si přála, aby ho dal své manželce. Jak to tak vypadá, tak prsten nedostane nikdo."

Starý hrabě se odmlčel a v očích se mu zrcadlila bolest. Konejšivě jej pohladila po ruce.

„Pořád je naděje."

„Snažím se tomu věřit. I přes... i přes to vše, co jsem slyšel. Přes všechny ty skazky ze svaté země. Ale jsou dny, kdy cítím jak jsem starý a říkám si co s tím vším tady bude, až..."

„Nebojte. Vše se jednou zpraví."

„Nechci aby to tady připadlo Manfieldovi. Musíš mi slíbit, že uděláš co bude v tvých silách."

„Slibuji. I kdybych to tu měla do základů vypálit," začala se smát a hrabě William se k ní přidal.

Musela na chvilku usnout, protože se právě probrala a prudce posadila na posteli. Hlavu měla plnou snu- zasunuté vzpomínky. Nechápala jak mohla na ten prsten zapomenout. A to jej tak obdivovala.

Jak se k němu, ale Robin dostal? Hrabě říkal, že je bezpečně schovaný ve stěnách hradu Loksley. Jak nad tím přemýšlela, tak ji začalo vše zapadat do sebe.

Robinovo zaváhání, když se na turnaji představoval. Jak se snažil před šlechtou schovat svoji tvář.

Víte, právě jsem se vrátil po delší době domů a zjistil, že jsem tak nějak bez peněz.

To tenkrát řekl. Nevěnovala tomu pozornost, ale teď ta nevinná věta dostala úplně jiný smysl. A měl zjištěno, že se stýkala s hrabětem. To mohl vědět jen od někoho z hradu. A kdo by tohle řekl cizímu člověku? Musel se na hraběte vyptávat. Někoho, kdo ho poznal. Navíc znal Carla, Rutherfordova nejstaršího syna, o kterém téměř nikdo nevěděl. A i proto ji byl určitě povědomí. Jak si teď před sebou promítala obličej Robina a starého hraběte musela uznat, že nějaké rysy mají podobné, skoro stejné.

Robin Hood byl Roland Rutherford z Locksley! To poznání ji zaskočilo. Tak on se vrátil. Samozřejmě to mohl být jiný z jeho synů. A ještě tu byla možnost, že je to syn o kterém ani hrabě neví, ovšem to dávalo pramalý smysl.

Musela mluvit s hrabětem. Co nejdříve. Rozběhla se ke dveřím pokoje. Sáhla na kliku a zastavila se. Zapřemýšlela, kdo má dnes službu. Nevěděla to. Rozhodně ale věděla, kdo ji nemá. Takže dnes se do vězení nedostane. A pokud se nepletla, a ona se nepletla, tak zítra také ne. Takže se k hraběti dostane nejdříve pozítří.