Anna a Robin

Ráno s psanci

Probudil ji chlad vykrádající se skrz tenkou přikrývku z hrubé látky. Cítila, jak ji zebou nohy a ruce a její nos byl na dotek jako rampouch.

Pomalu otevřela oči a začala se rozhlížet kolem sebe. Byla v temné místnosti, kterou nepoznávala a podle hlasitého oddechování poznala, že tu s ní spí ještě jeden člověk. Rychle se posadila, aby se mohla lépe rozhlédnout. Ihned toho zalitovala, jelikož se jí zatočila hlava a malí skřítkové, kteří se tam v noci nastěhovali ji začali zevnitř mlátit do lebky. Na tento pohyb ovšem reagoval i žaludek, který se mírně zhoupl a rozvlnil. V puse měla nepřirozené sucho. Jako by v noci polykala piliny a ty vsákl každou její slynu. Sevřela hlavu do dlaní, aby zabránila jejímu točení a snažila se vzpomenout si, kde je.

Poslední, co si pamatovala bylo, jak se vrátila společně s Joshuem na "taneční parket". To bylo vše. Nic víc. Ovšem pokud se opila natolik, že si nic nepamatuje, tak určitě není doma. V takovém stavu by tu cestu nezvládla. Takže stále byla v lese. Musí se rychle dostat domů. Než na to kdokoliv přijde. Protože pokud by tohle prasklo, tak ji otčím zabije. A nejspíš ne jen ji.

Zvedla se a pomalu vyšla z místnosti rovnou do končící noci. Po cestě se podívala na spolunocležníka spícího na pryčně u protější zdi. Byl k ní otočen zády, ale i přesto v něm podle světlých vlasů poznala Bretta. I když ruku do ohně by za to nedala.

V lese byla ještě tma, i když na východě již jemně narůžovělá obloha prozrazovala, že den není nijak daleko. Osada byla až nepříjemně tichá a na první pohled vylidněná. Ovšem když se Anna zaposlouchala, tak se z některých budov a provizorních přístřešků ozývalo tichá chrápání chrápání a ospalé mumlání.

Potřebovala, aby ji někdo vyvedl na cestu- sice věděla, kterým směrem se má dát, ale přesnou cestu si nepamatovala a rozhodně nechtěla ryskovat, že se někde v houštinách ztratí. Navíc, když se s ní celý svět ještě stále mírně točil. Začala se rozhlížet, jestli někoho nezahlédne, ale všichni zjevně opravdu spali. Dokonce došla i na louky, kde předchozího dne hořely ohně, které po sobě zanechali už jen hromady mokrého uhlí, jak je někdo zalil vodou. Ani zde nikoho nenašla. Ne že by s tím nepočítala.

Vrátila se do osady a sedla si k vyhaslému ohništi. Potichu sledovala, jak se kolem ní rozednívá či se klacíkem přehrabovala v černém uhlí a fascinovaně naslouchala probouzejícím se ptáčkům. Zvuky lesa se z tichého šumění přelévali do koncertu zvuků sestávající ze zpěvu ptactva, šustění větví a vzdáleného volání srnců. Více jak polovina oblohy byla zalita světlem a na obzoru začali vykukovat první slunečné paprsky, když zaslechla zvuky kroků. Otočila se jejich směrem, aby se podívala komu kroky patří, díky tomu se s ní svět opět mírně zatočil.

„Myslel jsem, že všichni spí," podivil se její přítomnosti u ohniště Jahi.

„Právě jsem se vzbudila. A co tu děláš ty?"

„Se svítáním mi začíná hlídka. Jenže mám strašný hlad."

„A nejsi na hlídku trochu mladý?"

„Nejsem!" naježil se chlapec, o kterém by už nikdo neřekl, že je dítě, ale do označení muže měl také ještě daleko.

„To se omlouvám. Myslíš, že by jsi mě mohl doprovodit k cestě?"

„Nemohl. Promiň. Jdu k jižní cestě a jestli se nepletu, tak ty potřebuješ na sever, ne?"

„Ano. A někdo jiný vzhůru není?"

„Kdepak. A nejspíš bude ještě nějakou dobu trvat, než se vzbudí. Ale za chvíli by měl někdo přijít z noční hlídky, tak ti třeba pomůže. Jé kousek divočáka!" zvolal vítězoslavně chlapec, když objevil na provizorním dřevěném stolu kus masa, který tu zůstal po předchozím večeru. Chvíli ještě prohledával nádobí a jiný nepořádek na stole, než našel i patku chleba, spokojeně si sedl na pařez vedle Anny a s chutí se pustil do jídla. Dívky se ani nezeptal, jestli má hlad a té to vůbec nevadilo.