Anna a Robin

Robert- část první

UPOZORNĚNÍ! 

Nehledejte v tomto příběhu žádný náboženský, ani politický podtext! Toto neslouží jako propaganda, ani kritika žádného náboženství ani hnutí, vycházím jen a pouze z historických událostí a toho, co se tenkrát opravdu stalo.

Robert uslyší zavrhnutí kovových mříží, hrubý smích, saracénské posměšky a poté šourání nohou a měkký náraz jak asi dvě stopy za něj dopadne tělo. Nemá sílu se otočit. Ne to není přesné. Sílů má, jeho věznitelům se muselo nechat, že hnusné jídlo servírovali pravidelně vždy po zuhru- polední modlitbě. Neměl vůli se otočit. Poslední dobou začínal pozorovat, že pro něj jakákoliv činnost postrádá smysl a často jen hodiny nečinně zírá do stropu.

Muž za jeho zády se nezvedal a byl úplně potichu. To Roberta vytrhlo z apatie a otočí se. Na zemi leží v bezvědomí mladík, odhadem tak o pět let mladší než je Robert. Podle rysů v obličeji a barvy opálené pokožky jej rytíř identifikuje jako evropana. Bohužel dokud se neprobere, tak se nedozví z které části kontinentu je. 

Zvedne se a za zvonění řetězu, který mu spojuje kotníky, dojde po malých krůčcích k novému obyvateli kobky. Zvedne jej a přesune na hromadu slámy na druhé straně oplocené ohrady. Hledá nějaká zranění, ale nic nenajde. Zato si všímá, že je celý propocený a má silné horečky.

"Ma'an, min fadlik" natáhne se Robert s žádostí o vodu na strážného, který po nějaké době jde okolo jeho cely. Ten se beze slova otočí a odejde, ovšem za chvíli se vrátí a v ruce má malý džbánek tekutiny. 

"Haja 'akhar. Hadha alrajul humaa!" pomocí příšerné arabštiny se muži snaží vysvětlit, že vody potřebuje více, protože nový vězeň má horečky. Neví, jestli za to mohly jeho slabé jazykové dovednosti nebo zoufalství v hlase a obličeji, ale muž mu nakonec donese vědro s vodou a dokonce i hadr, který se dá na vězeňské poměry považovat za čistý.

"Shukraan lak," poděkuje Robert, převezme tekutinu a pouští se do ošetřování muže na hromadě slámy. Zjišťuje, že tato nová činnost pro něj znamená vysvobození z jinak stejných jednolitých dní, kdy jediné co určovalo jejich tempo bylo hnusné jídlo a vzdálené saláty- islámské modlitby.

Zaslechne pět salátů než se mužova horečka sníží, což znamená že mu celý den vyměňuje obklady. V tu chvíli nemocný začíná blouznit a něco si mumlat, díky čemuž Robert rozpozná, že je to Angličan. Další den se muž probudil.

"Vítej zpět mezi živé," podívá se na něj Robert, když nemocný otevře oči, ten se jen zmateně rozhlédne kolem sebe. "Vím, jak to tu vypadá, ale věř mi zatím jsi ještě na živu. Sice už jsi v podstatě pohřben, ale zatím jen zaživa."

"Kde to jsem?" zeptá se nakonec muž.

"V nějaké kobce. Kde přesně nevím. Mimochodem já jsem Robert."

"Brett," natáhne k němu mladík ruku. Robert se zvedne a pevně mu ji stiskne. 

"Jak dlouho tu jsi?" zajímá se unaveně mladší z mužů.

"Pokuď počítám správně, tak to bude za chvíli rok. Ale přesně nevím, prvním pár měsíců jsem byl neustále v bezvědomí. Navíc, jak jsi si určitě všiml, tak tu není žádné okno, takže čas měřím jen díky salámům."

"Salámům?"

"Modlitbám, to jsi to nikdy neslyšel? Jak dlouho jsi ve svaté zemi?"

"Tři roky. Ale nikdy jsem se s muslimama nebavil. Pán mi to zakázal."