Anna a Robin

Cikánka

Než skupina psanců s úderem poledne dorazila do Walesby, vesničky přímo mezi Chesterfieldem a Sherwoodem, tak se slunečné ráno přelilo do pošmourného, zataženého dne, kdy skrz těžké mraky nebyl vidět ani kousek modré oblohy a den vypadal jako by vám někdo před očima spustil tenký šátek, který si v posledních letech oblíbily jako modní doplněk v různých barvách ženy z vyšších vrstev. Ten, co dnes měli přes oči všichni obyvatelé této části Anglie, měl barvu zapraného prádla.

Ovšem i přes to, že déšť hrozil každým okamžikem, tak se z návsí ozývala hudba a smích. Ještě před tím než skupina ke zdroji hluku dorazila, se děti a chlapci na kraji dospělosti rozběhli mezi stánky a kejlíře, aniž by čekali na dospělé, kteří pomalu zamířili ke zdroji zábavy, kterým pro tuto chvíli byl strakatě oblečený žonglující postarší muž, kterému se pod nohy pletl velký černý pes. Muž o psa neustále zakopával a následně přes něj přepadával. Ovšem ať jeho pád vypadal sebehůře, ani jednou se nestalo, že by mu některý z šesti textilních míčků spadl na zem. Lidé stojící okolo se smáli a obdivně tleskali a když muž skončil, tak jej na znamení uznání obdařili drobnou mincí- alespoň ti co nějakou měli.

Jakmile představení muže a jeho psa skončilo, tak se psanci rozdělili na několik skupin, dle toho, kam je srdce táhlo. Robin, Anna, Marry a Joshua se společně vydali ke stánku, který údajně nabízel nejlepší teplou medovinu severně od Londýna. Nikdo z nich nemohl posoudit jestli je to pravda, ale všichni čtyři museli uznat, že medovina je to chuťově opravdu výjimečná.

„Chtěl bych tě o něco požádat," otočil se Robin na Annu, když celá čtveřice stála na okraji náměstíčka u nízké budovy, z dřevěných kalíšků popíjela teplý nápoj a pozorovala dění okolo sebe.

„Doporučila by jsi za mě dopis?" Vytáhl složený list papíru. Ten list papíru, který mu ráno ve spánku vypadl.

„Komu?"

„Mému otci."

„Ne. To nemohu. Co když mě s ním chytí? Budou mě mučit, abych jim řekla, kde jsem k němu přišla. Chtěla bych teď říci, že nikdy neprozradím tvoje tajemství, jenže já nejsem tak silná jak tvůj otec," šeptala dívka rozčíleně. „Dokážeš si představit, co se stane, až se šerif dozví, že Hood a Roland Rutherford jsou jedna osoba? Už teď tě vnímá jako hrozbu, ale když zjistí pravdu, tak propukne opravdový hon. V tu chvíli udělá cokoliv. I kdyby to znamenalo vypálení celého lesa. Nemůže si dovolit, aby se tu volně potuloval Rutherfodův dědic."

„Nemyslím, že moje skutečné jméno by na tom kým jsem teď něco změnilo."

„Jsi syn muže, který mu hnije ve vězení za vlastizradu. Zkonfiskoval majetek tvého otce a tvůj otec byl jeden z největších Janových odpůrců. Když se tě zbaví tak poníží tvého otce a taky mu ublíží. Připraví Richarda o potencionálního spojence a ty nebudeš moci požadovat navrácení majetku. Sice by nejspíš našel způsob jak ti i přesto všechno majetek nevrátit, ale lidé tě mají čím dál raději a pokud by se kázalo, že máš právo zaujmout jeho místo a že můžeš začít rozhodovat ve jménu hrabství, tak by tě mohli následovat. Všichni. Nejen těch pár psanců, ale i měšťané, obchodníci i nižší šlechta."

Chvíli na ni jen koukal a snažil se přijít na něco, co by namítl. Jenže její tvrzení byla opodstatněná. Nesměl zbytečně provokovat štěstí, jestli sebe a lidi ve svém okolí nechtěl vystavit ještě většímu nebezpečí. Musel ještě počkat. Zastrčil si dopis zpět pod halenu.

„Můžeš otci alespoň něco vyřídit, až jej zase někdy uvidíš? Řekneš mu, že mě to všechno mrzí. Prosím?"

Dívka na chvíli zaváhala, ale nakonec přeci jen pokývala hlavou na znamení souhlasu.