Anna a Robin

Doktor

„Jsi si jistá, že mu můžeme věřit?" Robin s Annou, dvě postavy v kápi, stáli asi čtyři stopy od dveří do nízkého, dřevěného domu uprostřed vesnice asi kilometr od Chesterfieldského hradu, který byl na rozdíl od okolních domů udržovaný a nedávno prodělal opravy.

„Jsem."

Hood si stáhl kápi z hlavy, udělal posledních pár kroků, co jej dělilo od dveří a rázně na ně zabušil. Téměř okamžitě se otevřely a hlavu z nich vystrčil zhruba padesátiletý, mírně obtloustlý mužík s tmavou, ale na temeni již značně plešatící kšticí.

„Doktor Cunningham?"

„Co potřebujete?"

„Vaši pomoc."

„To každý," muž se obrátil zpět do domu a rukou jim naznačil, ať jej následují, „s čím konkrétně potřebujete pomoci vy?"

Robin na okamžik zaváhal, ale nakonec pokrčil rameny a vstoupil dovnitř. Anna šla tiše za ním jako stín. Obyvatel domu si přes ramena přehodil cestovní plášť a začal si jej pod krkem zavazovat. Zjevně se chystal někam odjet.

„Přítel byl těžce raněn. Silně krvácí."

„Rád bych vám pomohl, ale byl jsem povolán na hrad. K lady Marianě."

„Vy to nechápete, pokud teď nepůjdete se mnou, tak ten muž zemře."

Lékař se ztrápeně na Robina podíval. Zjevně se mu nelíbilo, že musí někomu odmítnout pomoc. „Pokud se nevydám na hrad, tak mě to může stát život. A pak již nepomůžu nikomu. Jak se jmenujete mladý muži?"

„Robin Hood."

„A co přesně se stalo vašemu příteli?" Cunningham na sobě vůbec nedal znát, že jej nějak překvapilo, kdo jej navštívil a jen pokračoval ve zjišťování, zda-li jej bude nebo nebude opravdu u raněného potřeba.

„Zranil ho jeden z šerifových mužů, když jsme je dnes ráno přepadli," Robin nemínil muži lhát, pokud se rozhodne jim pomoci, tak by měl znát všechny podrobnosti, „co přesně se stalo nevím, ale má bodnou ránu na břichu. Hodně krvácí, ale je natolik nízko, že snad nezasáhla žádné důležité orgány."

Po celou dobu, co Robin mluvil, tak pozoroval lékaře z jeho obličeje se dalo číst, že by s nimi ihned šel do lesa, ale bojí se toho, co by se stalo, když by se nedostavil na Chesterfiel.

Anna, do této chvíle stojící krok za Robinem a hrající si na sochu se zhluboka nadechla, také si stáhla kapuci a postoupila vpřed.

„Asi si mě nevybavíte, jsem Anna, jedna ze služebných lady Mariany. Prosím, pomozte nám. Život toho muže je ve vašich rukou. Víte stejně jako já, že vaše návštěva lady vůbec nepomůže. Že lady Liliana pro vás posílá už jen ze zvyku a když nepřijdete, tak to Manfieldovi neřekne. A tomu je jedno, co s jeho dcerunkou je, dokud poslouchá a slouží jeho účelům."

Muž teprve teď začal brát dívku na zřetel, upřel na ni pohled a zaraženě ji sledoval po celou dobu co mluvila. Jeho pohled byl plný překvapení.

„A co Nothinghamovi muži? Nepovolají mě k nim?" Vyrazil ze sebe, když se vzpamatoval.

„Nic vážného. Jen pár škrábanců, co si zašijí sami, nebo s pomocí hradního felčara. Rozhodně nic kvůli čemu by vám chtěli platit."

„Dobře. Jdu s vámi." Sebral brašnu do které si nastrkal několik lahviček a sáčků a zamířil ke dveřím. Po cestě se zastavil u Anny a naklonil se k ní. "Dělám to jen kvůli tvému otci děvče," pošeptal ji sice tiše, ale i přes to to opodál stojící Robin zaslechl.

Všichni tři vyšli ven a lékař zamířil do stáje. Robin tam namířil s ním, aby mu pomohl koně osedlat a za pár minut již všichni tři mířili do osady.

***

„Jak mu je?" Zeptal se Robin, když se lékař konečně zvedl od zraněného a začal si umývat ruce od krve ve vědru se studenou vodou.

„Měl by to přežít. Byla to řezná rána. Naštěstí neporušila břišní stěnu, zjevně nemá žádné vnitřní krvácení a ač to nevypadá, neztratil ani moc krve. Ránu jsem zašil a ještě pro jistotu jsem ji přetřel pryskyřicí s medem, takže by se neměla otevřít. Zítra se na něj přijdu znovu podívat." Společně vyšli ven z chatrče do pozdního odpoledne.

„Jsem vašim velkým dlužníkem."

„Ale kdepak. To my všichni něco dlužíme tobě. A navíc je mojí povinností pomáhat těm, co to potřebují."

„Děkuji. Pošlu s vámi někoho, kdo vás vyvede. Nashle."

„Na viděnou Hoode. A kdyby jste zase někdy potřebovali, víte kde mě hledat."

Lékař se za doprovodu Jahiho vydal pryč z lesa a Robin se šel znovu podívat na raněného Sama Pratta, který se teprve nedávno naučil střílet z luku a bojovat a tohle byl jeho první skutečný boj, protože celý život pracoval na poli. Muž ležel v horečce na slamníku, vlasy i vousy slepené potem, tenká přikrývka byla od krve. Marry už seděla u něj a mokrým hadříkem jej chladila a stírala mu pot.

„Anna už odešla?"

„Jo. Chvíli poté co jste dorazili."

Robin se posadil vedle muže a zadíval se na jeho obličej uspaný bolestí a alkoholem.

„Nesmíš to vzdát. A jestli tohle má být nějaká pomsta za to, jak jsme ti jako děti chodili s Johnem na jablka, tak jsi si mohl vymyslet něco lepšího," šeptal mu potichu do ucha.

„Marry?" Robin se najednou narovnal, jak si na něco vzpomněl.

„Ano?"

„Sam má ženu a děti, že?"

„Jo. Proč?"

"Myslím, že by tu teď s ním měli být," oznámil ji již za odchodu. Věděl, že možná není úplně nejlepší nápad, aby Prattovi děti viděly otce v tomto stavu, na druhou stranu mu mohla jejich přítomnost pomoci bojovat o přežití. A navíc to mohla být poslední příležitost, kdy je uvidí. A tak se vydal do Flipstonu, malé vesničky na jihozápad od Sherwoodu, co by kamenem dohodil od Locksley. Ještě před tím ale poslal Bretta do Southwellu pro Tucka, kdyby jej bylo potřeba. Jen pro jistotu.