Anna a Robin

Matka a dcera

Lady Lilianne přestala přešlapovat před komnatou své dcery a zaklepala. Byly to již čtyři dny od dožínek a od chvíle, co Marianu viděla naposledy. Její holčička sice bývala nemocná často, ale vždy ji to během jednoho, maximálně dvou dnů přešlo. Všem na hradě bylo jasné, že je zavřená, ne proto, že by ji zase trápila pravidelná nevolnost, ale protože je naštvaná na šerifa, že ji donutil splnit jeho slib a navíc dovolil, aby ji Robin Hood políbil na ústa. Většina poddaných i sloužících z toho, co se ten den stalo, měla radost, kterou jen těžko skrývala.

K překvapení všech Manfield nijak nenaléhal, aby Mariana přestala trucovat a zúčastnila se alespoň jedné večeře. Dokonce ani netrval na tom, aby k sobě pustila švadleny, které ji měly ušít šaty na zásnuby a rovnou i šaty svatební. Na druhou stranu všichni věděli, že jeho mysl teď zaměstnávaly jiné věci a to včele právě s Robinem, po kterém poslední týden pátral ještě intenzivněji, než dříve a i když už před tím se zdálo, že odměna za jeho hlavu je přímo astronomická, ji ještě navýšil. Dokonce donutil své muže zajet dvakrát hlouběji do hvozdu, ale poté, co se vrátili bez koní a jen v kalhotách, od tohoto plánu upustil a snažil se dostat informace o zbojnících od lidí z vesnic, v kterých byl Robin nebo některý z jeho mužů zahlédnut. K jejich přemlouvání žoldáci využívali úplatky, podlézání i slibování dobrých skutků. Ovšem častěji prostě jen vyhrožovali či použili hrubou sílu o které byli přesvědčeni, že vyřeší všechny jejich problémy.

Ovšem zatím co její manžel nejspíš ani dceřinu nepřítomnost nebral na vědomí, ona ji již musela vidět. A tak znovu zabušila na několik desítek let staré dřevo. Dveře se pomalu otevřely a se zdvořilou úklonou z nich vykoukla hlava služky, jejíž obličej si lady vůbec nevybavovala.

„Chci ihned mluvit se svojí dcerou," nenechala služebnou vůbec promluvit a opřela se rukou do pootevřených dveří a udělala krok do místnosti.

„Má paní! Lady Mariana vás..." dívka se pokusila ženu zastavit, ale ta byla odhodlána si se svojí dcerou promluvit za každou cenu a tak ji jen odstrčila bokem. Mariana seděla zabalena ve světlém plédu u okna a pozorovala pole, louky a hvozd za zdmi hradu. Když její matka vstoupila, pootočila na ni pohled zarudlých očí zpod pramenů rozpuštěných, mastných vlasů, ale poté svoji pozornost opět upřela na okolní přírodu.

„Posílá vás strýc?"

„Ne."

„Proč jste tu?"

„Už jsi dlouho nevyšla ven. Chtěla jsem se ujistit, že je všechno v pořádku."

„Aha." V místnosti zavládlo ticho, jak se jedna z žen bavit nechtěla a druhá nevěděla, jak má začít. Lady Lilianne se podívala na jednu ze služebných, které se postavily do temnějších koutů místnosti a požádala ji, aby ji přistavila židli a posadila se vedle dcery.

„Včera jsem zahlédla Guillauma Lance de Gessroyne, jak opouští hrad v doprovodu svých mužů. Kam jel?" Přerušila nakonec ticho mladší z žen.

„Musel do Paříže, král Filip si jej žádal."

„Vrátí se ještě?"

„Jistěže. Za čtrnáct dní máte být oficiálně zasnoubeni. Je sice mrzuté, že tě ten zbojník políbil, ale kvůli něčemu takovému se přeci nezruší zásnuby," lady Manfield pozorně svoji dceru pozorovala. Zajímaly ji její reakce na toto oznámení. Jestli se jí tím zlepší nálada, nebo naopak ještě zhorší. Vévodkynina reakce byla úplně stejná, jako kdyby ji nyní oznámili, že si podkoní zlomil ruku. Vůbec žádná.

„Víte, matko, posledních pět let jsem se opravdu bála, za koho budu provdána. A musím říci, že pan de Gessroyne není špatná volba. Je mladý, pěkný, milý a opravdu skvělý společník." Dívka se poprvé pořádně podívala na svoji matku a ta měla možnost si ji pořádně prohlédnout. Zdálo se jí, že ač je momentálně pobledlá, tak její kůže má trochu snědší nádech a snad i trochu přibrala. Ovšem, když mluvila, vypadalo to, že jí je všechno jedno a přitom se poslední dobou zdála přes častější nevolnosti daleko šťastnější a kupodivu i plnější energie. Vybavila se jí doba, kdy umřel její manžel a jak to Mariana nesla těžko. V té době o ni měla opravdu velký strach, ovšem její současná letargie ji děsila daleko více.

„Jak říkám, na budoucího manžela si stěžovat nemůžu. Jen by mě zajímalo, proč mě chce strýc prodat do Francie?" Podívala se dívka zvědavě na matku, která ji na očích viděla, že toto je věc, kterou by opravdu ráda znala i když se to snaží nedat najevo.

„Tvůj otec tě nechce prodat. Jen ti našel nejvhodnějšího manžela."

„Matko, prosím. Nedělejte z Manfielda mého otce. Je to váš manžel, můj strýc, můj otčím, můj opatrovník a správce mého majetku. Je to člověk, který má v rukou můj osud. Ale nikdy nebyl a ani nebude mým otcem." Svaly v dívčině obličeji se napjaly a v zorničkách se ji výhružně zalesklo. Zavřela oči a dvakrát se nosem zhluboka nadechla. Matka ji překvapeně pozorovala.

„A neříkejte mi, že svatba není obchod," usmála se Mariana na matku, „i vaše svatba s otcem byla transakce na upevnění vztahu a pro získání majetku. Vy jste jen měla to štěstí, že jste se do otce zamilovala."

„Myslela jsem, že se těšíš, až se vdáš a odstěhuješ."

„Já taky. Občas. Ale většinou jsem si to jen nalhávala. Nevěřila jsem, že se to stane. Asi jsem doufala, že to dopadne nakonec všechno jinak. Jenže teď už vím, co mě čeká, ale jak můžu opustit Chesterfield a Notthingam?" Lady Lilianne zaraženě sledovala svoji dceru. Bylo to poprvé po mnoha letech, co si s ní doopravdy povídala.

„Víš, že mi můžeš říci vše, že ano?" natáhla se k ní a položila svoji dlaň na její.

„Tím si právě nejsem jistá," usmála se na matku smutně dívka, ale tentokráte se nestáhla za tu zeď, kterou kolem sebe před lety vybudovala a za kterou se od té doby schovávala před okolím.

Po několika minutách ticha se starší z žen zvedla a zamířila pryč. Mladá služebná, která ji před tím pustila dovnitř ihned vyskočila na nohy a s poklonou ji otevřela dveře.

„Mami..." Lilianne již byla na chodbě, když uslyšela jak ji její dcera oslovila. Ihned se otočila a podívala se na svoji dceru. Zavírající dveře se zastavili a stejně jak zaskočená matka, i služebná za nimi čekala až Mariana znovu promluví.

„Několikrát jsem se vás ptala, proč jste si vzala Manfield," se slzami v očích na ni pohlédla. "Nikdy jsi mi neodpověděla. Víš, já celou dobu vím proč. Od prvního okamžiku. Víc než proč mě ale po celou tu dobu zajímalo jak. Jak jsi mohla otce, muže, kterého jsi milovala, vyměnit za strýce. Za muže, kterého ani nectíš, možná jím i dokonce opovrhuješ. Teď už to chápu. Nejde o toho s kým jsi, ale o toho, koho jsi ztratila. Když nemůžeš být po boku mužem, kterému patří tvé srdce, je vlastně jedno vedle koho žiješ."

Jak mluvila, po tvářích ji zase začali téci slzy. Setřela si je hřbetem ruky.

"Domluvte na zítra švadleny. Musí se pustit do šatů. Aby je stihly včas. Zásnuby se blíží." Mariana pokynula na služebnou a než stihla lady jakkoliv zareagovat, dřevěné dveře se jí před obličejem zavřely a ona zůstala konsternovaně stát uprostřed kamenné chodby a snažila se vstřebat to, co jí nyní její dcera řekla.