Anna a Robin

Hroby

Mariana si zasmušile prohlížela svoje svatební šaty. Musela uznat, že jsou to ty nejkrásnější šaty, jaké kdy viděla. Měly barvu zralého obilí a vyšívány byly zlatem a v límečku a v rukávech i perlami. Byly to šaty o kterých každá dívka sní, ale ji vůbec nepřinášeli radost. Přesně naopak.

Kdykoli se na ně podívala, vybavilo se jí vše, co se během posledních několika dnů přihodilo. Vše o co přišla.

Po celou dobu, co ji de Gessroyne vezl z lesa domů se snažila mu vytrhnout a utéci zpět za masakrovanými lidmi a za Robinem. Guillaume neměl jinou možnost než ji svázat ruce a posadit na koně před sebe, kde ji držel v pevném objetí svalnatých rukou.

„Omlouvám se, za nepohodlí," zašeptal ji do ucha.

„To mě netrápí," odsekla mu podrážděně, aniž by se na něj podívala. „Ve Francii je normální vyvražďovat poddané?" Po celou dobu se dívala přímo před sebe, ale cítila jak muž za ní sklopil hlavu.

„Ne není. To, co se dnes stalo, mě bude do smrti pronásledovat. Jenže jsem nemohl udělat nic jiného. Opravdu jsem se snažil." Mariana z tónu jeho hlasu poznala, že to co říká myslí vážně. Jenže ji to nezajímalo.

„Kdyby to tak bylo, ti lidé tam teď neumírají," úkosem se na něj podívala. Mladý muž měl pevně zaťatou čelist a soustředěně se díval před sebe, nic víc už jí po celou cestu na Chesterfield neřekl.

Jakmile dojeli na hrad, přihnal se k ní šerif v závěsu s její matkou, která měla oči nateklé od pláče a snažila se manžela zadržet. Ten se ji pokusil setřást a když to nepomohlo, uhodil ji do obličeje tak silně, že žena upadla na zem, kde se k ní seběhly její komorné a už ji k manželovi nepustily.

Mariana tohle všechno zahlédla, rychle seskočila z koně a šla svému otčímovi vstříc, hlavu bojovně vystrčenu. Už nemělo smysl hrát si na poslušnou dceru.

„Můžeš mi laskavě říci, co sis k čertu myslela, že děláš? Co jsi tím sakra sledovala?" Stál ani ne půl metru od ní a svoje rozhořčení ji společně se slinami flusal přímo do obličeje. Její rozčílení se v tu chvíli proměnilo v ledový klid, protože cokoliv ji od této chvíle mohl udělat ji nechávalo naprosto chladnout. Napadl její lidi, oddělil ji od jejího manžela a všichni jsou už nejspíše mrtví. Její srdce se obalilo kamenem a ona se na něj bez sebemenší známky emocí podívala.

„Pokusila jsem se před tebou zachránit svůj domov a Anglii" její klid jej ještě více rozčílil. Jak se vůbec mohla odvážit utéci a teď tu před ním stát, jako by to bylo samozřejmostí?

„Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct? Jako by jsi zrovna ty věděla, co je pro tuto zemi dobré!" Šerif ji chytl pod krkem a nadzvedl ze země. Jeho stisk byl natolik silný, že Mariana nemohla vůbec dýchat.

„Jsi k ničemu. Myslel jsem, že už dávno jsme si ujasnili, kde je tvoje místo, že máš být hodná a poslušná. Ale ty ne." Přitáhl si dívku těsně k obličeji. "Měl jsem se tě zbavit hned potom, co Jeremiah chcípl. To jsem měl udělat, už od mala jsi byla nevychovaný spratek." Dívka před očima začali tancovat černé fleky a její ruce, kterými se snažila vykroutit z šerifova sevření, začali ochabovat.

"Jenže jsi taky byla jediný způsob, jak donutit tvoji matku, aby byla mou."

„Pusťte ji!" Ozval se za Manfieldovými zády de Gessroyne. Ovšem šerif, který zapomněl i na to jaký nyní v rukách drží kapitál, jej neslyšel a pokračoval v rdoušení své neteře. Gessroyne dvěma kroky překonal vzdálenost a snažil se mu dívku vykroutit. Zdálo se, že čím více se snaží dívce pomoci, tím je stisk kolem jejího krku pevnější. Nakonec vytáhl dýku a přiložil je staršímu muži ke krku. Teprve v tu chvíli jeho sevření povolilo a dívka se sesypala do bláta na nádvoří.