Anna a Robin

Prosím

„To bylo geniální, Robe!" Skočil Luke Robinovi radostně na záda, jakmile je schovaly větve Sherwoodských stromů. Hood jej ze sebe setřásl a mlčky pokračoval v cestě.

„Co mu je?" Otočil se chlapec na zbytek skupiny.

„Nevím. Člověk by řekl, že bude nadšený, že mu to s tou hadí hrozinkou vyšlo, ale on se tváří, jak kdyby mu uletěly včely," kroutil Sam Pratt nechápavě hlavou.

„Možná mu konečně došlo, že jej za to Anna vážně zabije. Obzvlášť za to, jak se na drahou lady vrhl jak hladovej vlk." Brett zvesela objal Robina jednou rukou kolem ramen a rozjařeně se na něj podíval. „Tak co, připraven na vlastní pohřeb?" Robin neodpověděl, jen se na něj úkosem podíval, odhodil z ramen jeho ruku a přidal do kroku.

„Dobře!" Brett zvedl ruce nad hlavu, „už nic neříkám." A přidal se k ostatním mužům, které v tu chvíli přešla chuť slavit. Ovšem netrvalo dlouho a euforická nálada způsobena další šerifovou porážkou se jim vrátila. Všichni se začali bavit na účet šerifových zbrojnošů a toho, co s nimi odvar z rulíku zlomocného, který jim děti a ženy na začátku oslav zamíchaný ve víně a pivě rozlévaly, provedl. Jak měli halucinace, někteří dokonce zvraceli a většina upadla do bezvědomí, ale hlavně se je potom nikdo nesnažil zastavit.

Když všech šestadvacet mužů dorazilo do hlavní osady lesa, tak se John, který již více jak hodinu přecházel tam a zpátky po prostranství kolem ohniště a to i přes to, že jej jeho mladší sestřička už minimálně třikrát napomenula, ať to nedělá, zastavil a otočil se na Robina.

„Jak to šlo?"

„Podle plánu." John i všichni přítomní si hlasitě oddechli. „Co tady? Jsou všichni v pořádku zpátky?" Hood se zastavil asi dva metry před Smithem a založil si ruce v bok.

„Jo, všichni jsou zpátky, nikomu se nic nestalo." Informoval jej John, na což se Robin otočil a šel na paseku, která byla dříve plná popadaných kmenů, ale v současnosti byla již většina mrtvých stromů přeměněna na provizorní obydlí, nábytek a cvičné protivníky a jen svým druhům úkosem oznámil, že potřebuje být chvíli sám. Nikdo z přítomných toto jeho rozpoložení nechápal, ale všichni z jeho obličeje vyčetli, že bude lepší jej nechat, pro tuto chvíli, napospas jeho myšlenkám.

Na mýtině si vybral stále stojící i když suchý starý smrk, vytáhl z pochvy meč a začal vztekle útočit na dřevěného protivníka. Z počátku se snažil procvičovat boji a tréningy zažité pohyby, ale po pár úderech zvítězila jeho horká hlava a meč spíše než jako zbraň požíval jako sekeru. Nakonec se ale přeci jen trochu uklidnil a vrátil se zpět k útočným a obraným pohybům. I když i nadále do každého pohybu dával více síly než bylo nezbytně nutné.

Nevěděl jak dlouho trénoval, ale rýhy po meči zdobící strom byly již hluboko v jeho kmeni a Robin už od bolesti téměř necítil pravou ruku, když za sebou vycítil lehké kroky a něčí pohled. Potlačil nutkání se otočit.

„Robine." Annin hlas byl tichý a naléhavý. Byla v něm slyšet prosba. A vinna. Jediná jeho reakce byla, že do následujícího úderu dal více síly než do několika předchozích.

„Robe, prosím." Stále ji ignoroval.

„Mluv se mnou přeci!" Už to nevydržela. Vykřikla na něj, udělala k němu krok a chytla jej za ruku. Jak se otočil s napraženým mečem, málem jím sekl dívku do boku. Naštěstí díky rychlím reflexům meč na poslední chvíli strhl k zemi a ten se zaryl do vlhké země.

„Zbláznila jsi se?" Zakřičel ji do obličeje ze vzdálenosti pár centimetrů. „Mohl jsem ti něco udělat!"

„Jen chci, aby jsi mě vyslechl. Chci ti to všechno vysvětlit."

„Ale já nic slyšet nechci. Lhala jsi mi."

„Já vím, ale prosím, chci ti to všechno vysvětli."

„Ne! Měla, jsi mi to říct. Měla jsi mi říct, kdo skutečně jsi. Třeba si špeh." Udělal od ní krok a bezmocně si ji prohlédl. Světlé rozpuštěné vlasy ji vlály podél pobledlého obličeje, na kterém zahlédl zbytky pudru.

„Měla jsem ti to říct, jako ty jsi řekl mě, že jsi Roland Rutherford z Locksley? Vsadím se, že by jsi mi to do dneška neřekl, kdybych na to omylem nepřišla! Kolik lidí v lese to o tobě ví? Všichni ne, že? A ty po mě chceš, abych vyprávěla komukoliv na potkání, že šerif je můj otčím?"

„Já jsem kdokoliv? Dobré vědět"

„Tak jsem to nemyslela, ty..."

„Vážně? A jak ti mám věřit, když ani nevím, co z toho,co jsi mi navykládala je pravda? A neříkám, že jsi mi to měla říct ihned, ale měla jsi mi to říci."

„Já chtěla, ale..."

„Ale co? Nech mě hádat. Nezdálo se ti to důležité, že? Nebo se snad pletu."

„Ne to ne. Já...já se bála."

„Čeho?"

„Že mi přestaneš věřit..."

„Ty mi nedůvěřuješ! Sama chceš, abych ti věřil. Že jsi na mé straně, že je můj otec na živu. Abych tě pustil do lesa a ohrozil kvůli tobě všechny, na kom mi záleží! Jak mohu věřit někomu, kdo nevěří mě?"

„Kdo ti nevěří? Já ti věřila. Celou dobu! Dokonce jsem ti i naivně věřila, že dodržíš slib, co jsi mi dal a toho souboje se dnes nezúčasníš. A ani tohle jsi nedodržel!"

„No máš pravdu, jsem nedůvěryhodný," udělal další dva kroky směrem od ní, „víš možná mi taky mohlo dojít, kdo ve skutečnosti jsi. Přeci jen, pořád vykládáš, že jsi znala mého otce od mala. Ale co si pamatuji, setkával se hlavně s lordem Thorntonem a nikdy neudržoval bližší vztah, natož přátelský s žádným ze sluhů." Prohrábl si vlasy a šokovaně se podíval na Annu, jak mu to najednou vše začalo dávat smysl.

„V žádném z otcových dopisů o tobě nebyla ani zmínka. A to jsem je četl několikrát. Ale o lady psal několikrát, i o smrti jejího otce! A to je vlastně jediná věc, co o tobě vím. Že jsi sirota. A žiješ s matkou a otčímem. No alespoň v jedné věci si mi nelhala. A ty informace, které jsi měla? Jak by se k nim obyčejná komorná dostala?

Jak jsem to mohl přehlédnout! Vždyť jsi tu skoro denně. A to by žádné služce, i kdyby její paní ležela na smrtelné posteli, neprošlo. Právě naopak. Dokonce i tvé jméno! Mariana- Anna. Vždyť je to do očí bíjící. Jsem já to ale hlupák!"

„Robine prosím..." udělala k němu pár kroků, ale on ji zastavil rukou výhružně napřaženou před sebe.

„Ne! Nechoď ke mě. Už tě nechci nikdy vidět. Tvé tajemství nikomu neřeknu. Je jen na tobě jestli mi věříš, nebo ne," opovržlivě se na ni usmál, „v lese už pro tebe není místo. Už sem nechoď. Nepatříte mezi nás, lady. Sbohem Mariano Thornton z Gedlingu." Teatrálně se jí s rozpřaženýma rukama uklonil až k zemi, obrátil se a zmizel v lese.

„Robine..." Zašeptala Anna bezmocně, svezla se na zem a jen tiše koukala před sebe. Po tvářích ji tekly slzy lítosti. Nevzlykala, byla úplně potichu a jen z jejich očí bylo poznat, že něco ztratila. Slunce bylo těsně nad obzorem, když se z lesa směrem od zbojnické osady vynořila Marry.

„Anno, co se stalo? Kam zmizel Robin." Než ji dívka odpověděla, otřela si oči, vstala a otočila se na ni.

„Nic se nestalo. Vše je v naprostém pořádku." I ona sama poznala, že její napjatý hlas ji ihned usvědčil ze lži. „Kde je Robin netuším," pokračovala a rychle zamířila k osadě a ke koni, co na něm přijela a nechala jej tam přivázaného. „Už musím jít."

„Anno! Počkej!" Marry ji chytla za ruku a pokusila se ji zastavit. Ta se jí ale vytrhla, po dvou krocích se však zastavila a na mladou matku se otočila.

„Jsi jeden z nejúžasnějších lidí, kterého jsem měla tu čest poznat. Sbohem," poté se opět dala na odchod, vykasala sukni a utekla dřív, než ji Marry stihla znovu zastavit. Musela být, co nejrychleji z lesa pryč. Musela se rychle dostat do bezpečí svých komnat, než na ni dolehne fakt, že právě o všechno přišla. Musela se uchýlit do místa, kde byla zvyklá, že nic nemá, než ji poznání, že přišla o Robina, o své přátelé- o svou novou rodinu, o svůj nový život, rozerve na kusy.