Anna a Robin

Tajemná dívka

V následujících týdnech se k Robinovy a jeho družině přidávali další zbojníci žijící skryti v hlubinách Sherwoodu schovávající se před nespravedlností místních soudů. Do lesa také začali přicházet i muži z okolních vesnic, kteří v minulosti utrpěli od šerifa, či jeho lidí nějaké příkoří. Někteří zůstávali přímo u něj a díky tomu se srub rozrůstal o provizorní přístřešky opřeny přímo o jeho zdi či stojící v jeho bezprostředním okolí. jiní byli rozptýleni po lese ve skupinách čítajících většinou pět až deset lidí. Během sedmi týdnů se k Robinově družině přidalo více jak sto mužů. Pokud dobře věděl, někteří z nich plánovali, že pokud se situace v hrabství ještě vyhrotí, přesunou sem i svoje rodiny. Tato představa se mu ani trochu nelíbila, protože by to znamenalo větší bezpečnostní riziko pro všechny. Na druhou stranu věděl, že jim to nezakáže. Ani kdyby mohl.

Všichni tito muži měli jasné instrukce pro vybírání příspěvku za průjezd lesem, jak říkali přepadením, která v lese provozovali. Pravidla to byla jednoduchá- nikoho nezabít, pokud možno ani nezranit, okrádat jen ty, kteří si to mohou a z lupu si nechávat jen minimum pro přežití a zbytek rozdat lidem, kteří tyto dary potřebovali.

Díky tomuto a díky skutečnosti, že přepadával a zesměšňoval šerifovi lidi se Robin stal mezi obyčejnými lidmi oblíbený a nemusel se bát, že by jej někdo udal. I přes to, že co týden byla odměna na jeho hlavu zvyšována.

Robin právě našel další dva sourozence. Tedy nejdříve hledal jen Karen, které byly dva roky, když utekl do Svaté země, ale když ji konečně v jedné ze zapadlých vísek objevil, zjistil, že má ještě jednu sestru- pětiletou Rebbecu. Hledal je ovšem hlavně kvůli jejich matce Yvonne, u které doufal, že najde odpovědi na některé své otázky, protože byla otcovou milenkou v době, kdy opouštěl Anglii. Ihned když ji uviděl mezi dveřmi, si vybavil, jak jako osmnáctiletá nastoupila do služby u nich na hradě. Byla jeho první láskou i když ji to nikdy neřekl. Jak by taky mohl. Ona byla nádherná mladá žena a on fracek sotva odrostlý dětským kalhotám na jehož obličeji se ještě ani neobjevila předzvěst vousů. Zato ji bohatě nahrazovali všemožné pupínky. Jak tenkrát otce nenáviděl, když zjistil, že si z ní udělal další svoji milenku.

Po několika rázných úderech na dveře konečně otevřela. Zůstal stát na prahu a pozorně si prohlížel ženu, která stála před ním. Yvonne se za ty roky téměř nezměnila. Měla pořád ty stejné jiskřivé oči a pěkně tvarované rty, ovšem její tváře, které byly před devíti lety ještě dětsky oplácané, ale nyní propadlé s vystupujícími kostmi.

Když jej konečně poznala, z očí ji vytryskly slzy štěstí a láskyplně, mateřsky jej objala.

„Kde jsi celou tu dobu byl?" Vyčítavě se na něj podívala, když se posadili k nízkému stolu v jediné místnosti rozdělené na dvě poloviny zástěnou z pevné látky, které tvořila celý dům.

„V Jeruzalémě. Převážně," sklopil oči, ale i když se na ni nedíval, cítil její zkoumavý pohled.

„I když hodně času jsem strávil i na Ibelinu," dodal, hlavně proto, aby ji uklidnil, se rozhodl ji neříci nic o tom pekle, kterým prošel. Místo toho se jí svěřil s jedinou dobrou věcí, která jej ve Svaté zemi potkala.

„Je to nádherné místo. Sice je tam sucho a písek jak v celém Jeruzalémském království, ale najdou se tam i oázy a úrodná místa a lidé tam byli úžasní. Patřilo to tam Balianovi, na něj jsme narazili ihned první den po našem příjezdu do Jeruzaléma."

"Já a ještě jeden přítel. Na Ibelinu bylo krásně. Když jsme tam dorazili, byla doma jen Melisande, Balianova manželka, s Helvis, jejich jedinou dcerou. Helvis byla úžasná. Ihned sem si mě získala. Hodně mi připomínala Judith. Měla stejně okouzlující smích. A svojí bezprostředností si každého naklonila na svoji stranu. Nikdo ji nedokázal říci ne.