Anna a Robin

Rodinná hrobka

„Chtěl jste mě vidět otče?" lady Mariana vstoupila do místnosti s okouzlující lehkostí.

„Ano, chtěl. Pojď, posaď se. Musíme si promluvit."

Dívka obešla mohutný dřevěný stůl a usedla na místo, které ji její otčím ukázal. Po celou dobu jej nejistě pozorovala. Za posledních šest let si s ní nikdy nechtěl povídat. Jen dával pokyny a čekal, že je splní. A ona je plnila. Sedl si vedle ni a důvěrně se k ní naklonil.

„Potřebuji, aby jsi pro mě něco udělala."

„A co otče?"

„Pamatuješ si na hraběte de Gessroyna?"

„Toho Francouze, co zde byl na Svatého Jána?"

„Ano, přesně toho. Je to bratranec krále Filipa. Během příštího týdne přijede do Londýna, na mírové jednání s Janem. Potřebuji, aby jsi se tam vypravila a za hraběte se přimluvila. Aby byl přijat a jeho poselství vyslišeno. Víš, že pro tvoje krásný oči udělá Jan téměř cokoliv."

„Otče víte, že moje zdraví mi nedovolí podnikat delší cesty."

„Asi jsme se špatně pochopili, má drahá. Já se tě neptám, jestli do Londýna pojedeš," ďábelsky se na ni usmál. Nastala chvíle ticha, kdy Mariana zpracovávala otčímovo oznámení. Nakonec přeci jen našla slova. Slova, jaká se čekají od poslušné dcerky.

„Dobře. Jak si přeje."

„To je moje hodná holka," pohladil ji po tváři přes závoj. „Proč to pořád nosíš?" uchopil tenkou látku do dvou prstů.

„Móda. Otče, mohu se na něco zeptat?"

„Na copak?"

!Jan není hlupák. Bude se ptát, jaký mám zájem na tom, aby hraběte Gessroyna přijal a vyslechl. Co mu mám povědět?"

„Pravdu. A to, že se bude brát. Že je to sice ještě neoficiální, že zásnuby se budou oznamovat až po žních, ale ty by jsi ráda, kdyby vám požehnal už nyní. To je vše."

Mlčky přikývla.

„Něco se ti nelíbí?" zavrčel Manfield nevrle, jako by očekával nějaký protest.

„Ne nic. Nemohu s vaší volbou být nespokoje. Hrabě je vskutku okouzlující společník. Byla bych hloupá, kdybych si na něco stěžovala. Mohu se jen zeptat, proč mě chcete provdat do Francie?"

„Tím si ty hlavu lámat nemusíš. Stejně by jsi tomu nerozuměla. Jde o politiku. Nyní jestli mně omluvíš." Rukou ji naznačil, že by bylo záhodno, aby opustila místnost a tak se zvedla, mírně se uklonila na znamení úcty kterou k němu chová i když výše postavena byla ona a to on by se měl klanět jí a odešla stejnou cestou jakou přišla.

Jakmile vyšla na chodbu, opřela se o zeď a sesunula na zem. Nechtěla jet do Londýna. Nemohla. A taky se nechtěla provdat za Guillauma Lance de Gessroyna. Nemohla. Jenže ani v jednom případě se jí nikdo na její názor neptal. Ani to neměl v plánu. A ona se s tím nemohla nic dělat. Stejně jako s tím, že ráno vyjde slunce. Vlastně byla tu jedna vě, kterou mohla udělat. Smířit se s tím. A získat z toho, co jen šlo. Několikrát se zhluboka nadechla a vydala se do svých komnat.

V půli cesty se zarazila. Chtěla být chvíli sama a v pokojích na ni čekaly služebné. Otočila se, udělala pár kroků zpět a sešla po točitém schodišti na nádvoří a následně přes zahrady.

„Ahoj tati," pohladila kamennou desku s otcovým jménem na zdi za níž byly v rodinné hrobce umístěny jeho ostatky.

„Promiň, že jsem tu tak dlouho nebyla. Musela jsem něco zařídit," posadila se na kamennou lavici naproti předkům. „Ani nevíš, jak moc bych si přála, aby jsi tu byl se mnou a poradil mi, co mám dělat. Kéž by jsi tu byl. Nic z toho by se nestalo," ztichla, jak se snažila potlačit slzy, co se ji drali zpod víček při vzpomínce na otce a pozorovala příbytky zesnulých.