Anna a Robin

Zprávy z Londýna

Bylo to poprvé, co Anna dorazila do lesa až po setmění. Šerifovi muži po celý den hlídali hlavní cesty Nottinghamu a to hlavně ty, které vedli skrz Sherwood. Věděla, že to bude nebezpečné, ale chtěla být ten den s lidmi, které již považovala za rodinu. Musela vzdát čest mrtvému i když nevěděla, kdo to je. Zvěsti sice mluvili o někom z Robinových nejbližších, ale nic konkrétnějšího se z nich nedozvěděla.

Celou cestu do lesa se ohlížela přes rameno a ač již byla tma, při jakémkoliv zvuku zajížděla s koněm do stínů budov a stromů. Jakmile ji schovali větve hustého porostu, rozlil se v ní pocit, že je již v bezpečí a seskočila z koně a bez ostychu postupovala do hlubin hvozdu. Když najednou z houští vyskočily tři postavy, polekaně nadskočila i přes to, že nějakou stráž čekala.

Dva z mužů, kteří ji přepadli ihned poznala- jedním byl mladý Luke Smith a druhý Matthew Chauce, kterému se již zjevně zahojila většina zranění, třetí muž, kterého do té doby viděla letmo při Johnově svatbě, se jí poté, co jim nadala, že ji takto děsí. představil jako Hugh.

Teprve, když osaměla s Lukem, který ji nabídl doprovod, aby potmě nesešla z cesty, za což mu byla neskonala vděčna, protože po setmění vypadal les úplně jinak než za denního světla a ona díky tomu přišla o všechny orientační body, se osmělila k otázce, která ji od rána trápila. Když se dozvěděla, že zabitým byl Stanley, zůstala v šoku. Myslela na Marry a na Grace a na to jak se obě musí cítit.

V hlavním táboře zbojníků vládlo tísnivé ticho. Většina lidí byla ještě vzhůru rozdělena do několika různě početních skupin a šeptem se spolu bavili, jako by se báli narušit ponurost dne. Občas se někdo sice zasmál, ale smích v nepřirozeném tichu působil nepatřičně a ponuře. Marry, která stejně jak bratr zaháněla žal prací, seděla u ohniště a zašívala Tyeovi a Ronaldovi kalhoty. Na práci již dávno pořádně neviděla, ale i tak to bylo lepší než jen sedět s rukama v klíně. Anna si vedle ní potichu sedla a moment ji mlčky pozorovala.

„Je mi to líto."

„Věděli jsme do čeho jdeme, víš. Znali jsme to riziko, když jsme odešli do lesa. Jen jsem nevěřila, že by to mohlo potkat nás. Co když se něco stane Johnovi? Nebo dětem?" Služebná nevěděla, co na to říci. Jen mladou matku silně stiskla v objetí. Ta jí zabořila hlavu do ramene a po dni přemáhání se znovu rozbrečela. Na chvilku. Nakonec se narovnala, otřela si slzy a podívala se na Annu.

„Víš, proč jsou všichni z ticha?" Anna zakroutila hlavou.

„Protože dnes si uvědomili, že můžou umřít. Že je to doopravdy. Dnes jim došlo- nám došlo, že to není válka někde za mořem, ale přímo tady. Sice jsme od začátku věděli do čeho jdeme, ale až dnes nám doopravdy došlo, co to pro nás znamená." Anna Marry jen mlčky přítelkyni pozorovala. Chtěla jí to vyvrátit, říci, že mlčí jen ze zármutku, ale věděla, že by lhala.

„Kde je?" Neupřesňovala, koho tím myslí. Věděla, že Marry ji pochopí.

„Vedle na mýtině. Grace tam pořád sedí. Nikdo ji odtamtud nemůže dostat. Jakoby jej tím mohla vrátit zpět mezi živé," ukázala Marry k Stanleymu hromu a smutně zakroutila hlavou než se vrátila k šití. Anna se zvedla a zamířila k místu posledního odpočinku mladého přítele.

Hrob, který se dmul něco přes stopu nad okolním terénem, byl celý pokrytý květy, které v měsíčním světle měly jen různé odstíny šedé. Došla až k němu, položila na hrob drobný kvítek, co utrhla po cestě, vzdala mrtvému úctu a otočila se k odchodu.

Teprve v tu chvíli zaznamenala osobu tiše sedící vedle hrobu a ukrytou pod stínem okolního lesa. Polekaně nadskočila několikrát centimetrů nad zem. Grace vypadala jako socha cheruby, či jako nějaký duch. Obličej měla úplně bledý, pod zarudlýma očima měla tmavé kruhy a rozpuštěné vlasy ji zplihle splývaly kolem obličeje. Pohled měla upřený přímo před sebe. Vypadala, že nic kolem nevnímá.