Anna a Robin

Pravda

„Omlouvám se má paní, ale nechtěl odejít. Říkal, že s vámi musí mluvit," přiběhla k Marianě Myra ihned, jak dívka vkročila do své komnaty.

„Kdo?"

„Já," vystoupil Robin zpoza paravanu.

„Měl jsi odejít."

„Musím s tebou mluvit. Potřebuji znát pravdu."

Anna jej chvilku mlčky pozorovala, než opět promluvila. „Můžete jít. Dnes vás již nebudu potřebovat." Teprve až služebné odešli odtrhla Mariana od Robina oči a šla se posadit na postel.

„Dobře, ptej se." Robin uchopil jedinou židli v místnosti, postavil ji asi metr od postele a obkročmo se na ni postavil.

„Řekni mi všechno."

„Nikdo o mě neví všechno."

„Já přeci nejsem jen tak někdo. Dobře, budu se ptát. Jen mi prosím řekni pravdu. A nic nevynech. Otázka první. Proč nám pomáháš? Proč bojuješ proti šerifovi?"

„Jak jsem již říkala, nenávidím šerifa. A milovala jsem svého otce a on miloval tuhle zem a nesnesl by, co se tu děje."

„Proč nenávidíš Manfielda?" Dívka se místo odpovědi na Robina jen podívala. „Vím, že po smrti tvého otce, se stal tvým opatrovníkem a je to tvůj otčím, ale to není důvod k tomu někoho nenávidět. Zvlášť tolik, aby jsi obětovala život jen, aby jsi zhatila jeho plány." Dívka se pustila do nervózního okusování nehtů. "A nech ty nehty na pokoji."

Mariana odtáhla ruku od úst a několikrát se zhluboka nadechla.

„Chceš, abych se s tebou podělila o věci, které nikdo neví. Které jsem nikomu neřekla. Nejsem na to zvyklá.

Nenávidím jej za vše, co mi udělal. Ovšem daleko více jej nenávidím za to, co udělal mé matce. Když otec umřel, stal se mým poručníkem. Ač je to nevlastní strýc, pořád je to nejbližší žijící příbuzný. Mužským příbuzným. Stal se mým opatrovníkem a začal spravovat můj majetek. Ihned mi začal vše zakazovat. Návštěvy tvého otce, jízdu na koni. Dokonce mi zakázal i to, abych se bavila s Joshem. Byla jsem zvyklá s ním trávit hodiny. Byl pro mě jak bratr.

Když jsem neuposlechla, musela jsem se smířit s následky. Někdy to za mě odnesl Joshua. On to nevěděl, ale kdykoliv jsem jej šla navštívit do stájí, dostal výprask. I když Manfield si našel k jeho ponížení záminku kdykoliv si vzpomněl, že existuje.

Když jsem si jednoho dne vyjela na projížďku na koni, šerif jej málem zmrzačil. Několikrát si dokonce vybil vztek i na mě, když u toho nebyla matka. Či někdo, kdo by měl odvahu mu v tom zabránit," Mariana se odmlčela a nadechla, zatím co mluvila, tak se Robin s židlí přisunul blíže k ní a teď ji držel za ruce. Jak se mu svěřovala, pozorovala, že se mu vztekem zatínají všechny svaly v těle.

„Začala jsem se zamykat u sebe v pokoji. Tam jsem byla v bezpečí a ničím jsem šerifa nerozčilovala. Stala jsem se poslušnou. O cokoliv mě požádal, to jsem splnila a co zakázal to jsem respektovala. Už nenásledovali žádné tresty. Vlastně mi to v té době ani nevadilo, stejně jsem se hodně lidem vyhýbala. Dokud pro mě tvůj otec neposlal Carla. Ten mě konečně po týdnech dostal z hradu a tvůj otec mi poté pěkně vynadal. Slíbila jsem mu, že jej budu pravidelně navštěvovat. Utíkala jsem dvířky přes kuchyň. Jedou, zhruba rok po otcově smrti, jsem zase mířila za hrabětem, když jsem zaslechla Manfielda, jak mluví s mojí matkou. Neslyšela jsem vše, ale rychle mi došlo, že šerif si chce moji matku vzít, ale ona jej odmítá. Zaslechla jsem jen konec, kdy ji vyhrožoval, že pokud si jej nevezme, postará se o to, abych já přišla o všechen majetek a pošle mě do kláštera, nebo zajistí, aby můj manžel byl tou nejhorší možností v celé Anglii."