Anna a Robin

Jablko

S pomalu se blížícími žněmi se četnost akcí a agresivita zbojníků i žoldáků začínala pomalu snižovat. Nyní bylo pro blaho všech důležité, aby sklizení úrody proběhlo bez komplikací, protože v opačném případě by se mohlo stát, že by nebylo přes zimu, co jíst.

Výpady šerifových mužů na poddané téměř přestali a Robinovi muži se omezovali jen na výběr cla za průjezd lesem, navíc velká část z nich se rozhodla riskovat a šli pomoci známým a příbuzným na pole, takže byla v lese zhruba polovina lidí.

Díky tomu se stávalo, že Robin měl konečně čas na rozhýbání pravé ruky, která se mu již zahojila, ale stále byla slabší než dříve a občas, když ji přepínal v ní na okamžik ztratil sílu úplně. Navíc měl pocit, že nemá cit v malíčku a prsteníčku. Mohl se do těchto dvou prstů štípat, kousat či tlouci a nic necítil. Naštěstí jimi pohnul a plně jej poslouchaly, takže tato měnší nepříjemnost jej vůbec netrápila.

Co mu dělalo starosti byla lukostřelba. U boje s mečem, problémy neměl, protože boj obouruč jej kdysi naučil jeden z Balianových bojivníků, který v boji právě o pravou ruku přišel a byl přesvědčený, že tato dovednost mu zachránila život a tak nutil všechny své muže se to naučit.

Problém pro něj nastal při střelbě z luku. Pokud uchopil tětivu do levé ruky nebyl schopen pořádně zamířit a zároveň ji napnout, jak bylo potřeba, aby šíp doletěl dál než dva metry od něj, kde se zabodl do země. Navíc nemohl pravou ruku plně narovnat. Když ruce prohodil a střílel tedy, jak byl zvyklí, neměl s muškou problém, ovšem ač se snažil přesunout velkou část váhy na levou ruku, také nebyl schopen tětivu plně napnout. V ruce mu začalo poškubávat a šíp se chvěl a často se mu i stalo, že prsty povolili daleko dříve než měly a jeho šíp nedoletěl dostatečně daleko a navíc minul terč.

„Vedle," ozval se veselý smích za jeho zády, když se asi desátý šíp v řadě zabodl do země vedle terče, jak mu sjeli prsty po tětivě.

Robin se otočil za hlasem a sledoval jak k němu pomalým krokem míří Anna a přitom si z ruky do ruky přehazuje zelené jablko. Pozorně ji sledoval po celou dobu, co k němu šla. Měl pocit, že od doby, kdy ji poznal trochu přibrala, ale hlavně již neměla temné kruhy pod očima a její tváře nebyly popelavé a propadlé, ale jemně se červenali a díky častému pobytu na slunci dostala její pokožka téměř neznatelně snědší nádech a vlasy trochu zesvětlaly.

Počkal až dojde až k němu a místo pozdravu ji políbil. „Nech toho nebo místo terče použiji tebe."

„Dobře," vedla ruce v gestu, že se vzdává. „Já si tu sednu a jen tě budu potichu sledovat." Dřepla si do trávy, vycenila na něj zuby v úsměvu a okázale si začala vyhazovat s jablkem do vzduchu.

„Pokaždé, když vystřelíš, tak tě bodne v ruce." Byl za půlkou druhého tuctu výstřelů, když opět promluvila.

„Jak to můžeš vědět?" otočil se na ni a tázavě zvedl pravé obočí.

„Snažíš se to skrýt." Sáhl po dalším šípu, který měl zabodnutý v zemi u nohy.

„Ale vždy zatneš čelist." Vložil šíp do luku.

„Někdy i trošičku cukneš hlavou." Napnul tětivu.

„A vždy si po výstřelu rychlím pohledem zkontroluješ ruku." Vystřelil.

,A někdy, když do toho dáš hodně síly, jako teď, tak to neudržíš, šíp si letí kam chce a ty se neuhlídáš a stáhne se ti celý obličej do takového šklebu," přivřela víčka a stáhla rty, aby mu ukázala, jaký že to škleb má přesně namysli.