Anna a Robin

Lady Liliana

Mariana seděla na kamenné lavici ve výklenku okna v přijímacím sále. Léto už sice bylo za dveřmi, ale i tak pod sebou měla teplou kožešinu a přes ramena přehozený pletený šál.

V chladem zkřehlých rukou držela vyšívání a pozorovala pole a les pokroucené bublinkami ve skle se zeleným nádechem. V ucti uctivé vzdálenosti, ale zároveň natolik blízko, aby zaslechly i ten nejtišší pokyn své paní, staly její dvě služebné. Obě měly hlavy uctivě skloněny k zemi a klidně jste si je mohli splést s kusy vyřezávaného nábytku, jak se snažily být nenápadné.

V místnosti za jejími zády probíhala živá debata. Její otčím společně se svými pobočníky rozhodoval o tom, která její pole na příští rok pronajmou a za kolik a který z jejích lesů by měli prodat. Ani jeden z nich se ji nezeptal na její názor. Ona totiž žádný neměla. Ničemu z toho, co probírali jako žena nemohla rozumět.

Debata právě přecházela k tématu daní a jejich případného navýšení, protože když odvedou králi jeho díl, tak pro hrabství nezůstane tolik kolik šerif potřebuje k ke svým potřebám, když se otevřeli dveře a vstoupila lady Lilianne Mansfield, Marianina matka.

Ve svých osmařiceti vypadala úchvatně. Stále byla štíhlá jako za mlada, měla velké tmavě hnědé oči byly sice ověnčeny prvními vráskami, ale vyřazovala z nich síla a odhodlání a černé, husté vlasy, které oproti módě měla rozpuštěné a nezakryté ani šátkem, ji ve vlnách splývaly na ramena a poté až do pasu. Ty vlasy ji Mariana vždy záviděla. Nechápala proč nepodědila matčiny bohaté lokny, ale otcovy úplně rovné vlasy neurčité barvy o kterých jste klidně mohli říci, že jsou blonďaté, pokud na ně dobře svítilo světlo, ale stejně tak, že jsou hnědé.

Mariana se bez zájmu podívala na přicházející ženu a zase upřela pohled k oknu. Naproti tomu šerif z Nottinghamu vyšel své ženě vstříc a lehounce ji políbil na prsty pravé ruky. Ostatní pánové se jen postavili a pokynuli hlavou přesně podle předepsané etikety. A přesně podle stejných zvyků jim lady Lilianne odpověděla drobnou zdvořilou poklonou a poté se vydala za svojí dcerou.

Usedla naproti ní a tiše ji pozorovala. Muži v místnosti se vrátili k daním a následně se hovor stočil k novému zbojnickému králi.

„Mariano, neokusuj si nehty. Víš, že se to k urozené dámě nehodí," napomenula lady svoji dceru.

„Ano matko," mladá žena sklopila hlavu a vrátila se k vyšívání.

Lady na ni hleděla, jak kdyby něco chtěla říci, ale nevěděla co nebo jak. Pouto mezi nimi se přetrhlo již dávno. Krátce po smrti Marianina otce a lady Lilianne měla pocit, že s každou její snahou se s dcerou sblížit se propast mezi nimi zvětšuje.

„Dobře, odměnu za hlavu toho parchanta zvyšte. A posilte stráže u našich vozů, dejte k nim ty nejlepší muže, po tom přepadení výběrčího minulý týden musíme být více opatrní," prohlásil Christopher Manfield

„Je ještě něco k projednání?"

„Přišla další žádost o ruku lady Mariany. Od sira Jeremyho Tuckera."

„Odmítnout. Lady Mariana má již budoucího manžela vybraného. Po žních proběhnou zásnuby. Vše?"

„Ještě jedna věc pane. Před chvílí dorazil posel od prince Jana. Princ chce vědět, jestli ten plán na svrhnutí Richarda myslíte vážně. A zajímalo by jej, kde plánujete obstarat armádu, která bude potřeba jak během převratu, tak i po něm, protože spousta lidí Richarda i přes všechny jeho chyby stále podporuje."

„Samozřejmě, že to myslím vážně. Hlupák zatracená! Navíc jej potřebujeme! Tedy zatím. Večer napíši králi odpověď a ráno může posel vyjet. Pokud je to už vše, tak musím jít vyřešit ještě něco jiného."

Šerif i jeho poskoci odešli a dámy zůstaly v místnosti samy.

„Je již nejvyšší čas, aby jsi se provdala," prolomila tíživé ticho jako první starší z žen. „Za chvíli budeš už příliš stará na vdávání a nikdo tě nebude chtít. Myslím, že je dobře, že pro tebe Christopher našel manžela."

„Já vím, matko. Taky si nestěžuji. Na tento okamžik čekám od svých čtrnácti. Doufám, že muž, kterého mi Manfield vybral, bydlí daleko od Notthinghamu. Klidně můžete otčímovy vyřídit, že proti jeho volbě nebudu vůbec protestovat a budu spokojena s kýmkoliv, koho on uzná za vhodného."

Obě ženy se zase odmlčely.

„Vím, že to není moje starost, přesto mi to nedá se nezeptat. Víte kdo mi byl vybrán za muže?"

„Ne, nevím. Ale jsi vzornou dcerou. Jistě budeš i poslušnou a správnou manželkou."

Mariana sklopila oči k vyšívání. Malými stehy malovala na nejjemnější plátno výjev z lovu. Právě vyšívala vyděšené oči již téměř lapené laně. Její matka si ji pečlivě prohlížela, jak se ve své dceři snažila najít někoho jiného, než koho viděla.

„Jsi opravdu vzorná a poslušná dcera, každý rodič by na tebe byl pyšný. Jako dítě jsi byla jak z divokých vajec. Nikdy jsem nevěřila, že z tebe vychovám opravdovou dámu. Kdy jsi se jen tak změnila?"

Její dcera neodpověděla a jen dále vyšívala. 

„Matko, mohu se na něco zeptat? Proč jste si vzala strýce?"

„Tomu by jsi nerozuměla."

„Tomu budu rozumět až budu velká, já vím. Ovšem já už velká jsem. A stále tomu nerozum. Nyní jestli mně omluvíte, jsem unavená. Chci si ještě před večeří na chvíli lehnout."

Lady Mariana pokynula na své služebné, které do té doby stály bez hnutí jako mramorové sochy. To že se ženy pohnuly působilo trochu jako kouzlo. Jedna od Mariany okamžitě převzala již z poloviny vyšitý šál, druhá posbírala zbylé bavlnky do košíku a obě doprovodily svoji paní ven ze sálu.

Lady Lilianne se ještě chvíli za svoji dcerou dívala. Milovala ji. Navíc musela uznat, že její dcera byla poslušnost sama. Nikdy neodmlouvala a vždy splnila co se po ni žádalo. Vzpomínala na dobu, kdy byla Mariana ještě dítě. Divoká a nezkrotná. Většinu času trávila na vyjížďkách s Jeremiahem, svým otcem. Často přemýšlela, jak se z jejího děťátka mohla stát tato chladná žena.

Věděla, že za to může smrt jejího otce, po které několik dní odmítala opustit svůj pokoj a ani nejedla. Od té doby opouštěla zdi hradu jen výjimečně. Někdy to dokonce vypadalo, jako by se bála, co se stane, jakmile vykročí z hradní brány.

A aby toho nebylo málo, tak když oznámili s Manfieldem svoje zásnuby, tak onemocněla. Nemohla dýchat, padala únavou a často byla nachlazena. Lady Lilianne myslela, že je to jen rekce, na šok z její nadcházející svatby a že brzy přejde.

Ovšem nemoc její dceru neopouštěla. Nepomohlo pouštění žilou ani léčivé směsi bylin. Poté co s léčbou neuspěli kněží ani lékař přivolaná z Londýna souhlasil šerif s přivoláním Rolanda Cunninghama. Muže, který si byl blízký s Jeremiahem Thornthonem a tedy s ním po bratrově smrti nechtěl mít Christopher Manfield nic společného. Lékař, který několik let strávil v nemocnicích ve Svaté zemi i v Arabské říši a osvojil si tak zvyky a léčebné metody, které nebyly v Evropě obvyklé, či dokonce byly církví zakázány.

Ovšem ani tento vzdělaný muž si s nemocí mladé lady Mariany nevěděl rady. Po jeho návštěvách a doporučení, aby ji přestěhovali do komnaty po jejím dědovi, která byla orientována na jich a v méně využívané části hradu, takže byla teplejší a klidnější, se dívka cítila daleko lépe a začala opět vycházet ze svých komnat. I tak ji i nadále přepadaly náhlé záchvaty nevolnosti trvající někdy jen pár hodin někdy ovšem celé dny. Neustálá únava a vyčerpání ji téměř neopouštěla. Díky tomu se pro ni staly její služebné nepostradatelné, protože se staraly jak o její pohodlí, tak i o její spojení se světem ve dnech kdy dívka nevycházela kvůli nemoci ze své ložnice.

Lady Lilianne ještě chvíli seděla u okna, než se zvedla, aby zkontrolovala, jak sloužící splnili její instrukce ohledně ubytování královského posla a večeře.