Anna a Robin

Robert- část pátá

"Hattin byl hotové peklo, dostaly se nás odtamtud necelé tři tisíce. Z dvaceti. Zbytek zemřel nebo skončil v zajetí. Slyšel jsem, že spousty z těch mužů byly prodáni do otroctví. Když jsme se z toho pekla dostali, tak Balian zavelel počkat na krále.

Jenže spousta z nás byla zraněna a někteří opravdu hodně vážně. Zatím co jsme čekali, takjsme si začali ošetřovat rány.Ukázalo se, že moje zranění bylo povrchové. Sice mi po něm do dnes zůstala jizva, ale ostří se, hlavně asi díky brnění, mi neprořízlo žaludek. Sice mi narušilo sval a já se několik neděl nemohl smát, ne že by mi tedy bylo do smíchu, ani se posadit bez hrozné bolesti břicha.

Balian mi to obvázal a já se pustil do ošetřování těch, co na tom byly hůř než já. Čekali jsme na Guye zhruba tři hodiny, ale on nepřijížděl. Nakonec Balian musel uznat, že delší dobu tam již zůstat nemůžeme, protože by někteří muži nemuseli přežít. 

Do Jeruzaléma jsme dojeli z posledních sil. Sibyla nás nechala přesunout k sobě do paláce a přivolala ranhojiče. Museli mi to začít. Což kupodivu nebolelo tak, jak by člověk řekl. I když možná jsem byl ještě ochromen z těch hrůz, co jsem pár hodin před tím zažil.

Za pár dní jel Balian domů a já se k němu bez zaváhání přidal. Rána mě bolela daleko více, než ten den, co se stala.

Ještě před mým odjezdem za mnou přišla Ráchel. Poděkovala mi za záchranu manžela. Ale co to bylo za záchranu? Byl z něj mrzák. Museli mu uříznout nohu, začala mu hnisat a nebyli schopni ji už zachránit. Taky mi řekla, že by mě chtěli vidět Kutsal s manželkou a synem. Nemohl jsem je vidět. Jen z pomyšlení, že jsem se kdy bavil s bezvěrci, se mi dělalo špatně.

Na Ibelunu jsem více jak týden s nikým nekomunikoval. Zavřel jsem se před okolním světem a svoje smysly tupil alkoholem. V noci jsem se budil spocený hrůzou a neustále jsem očekával útok nepřítele. Spával jsem s dýkou pod polštářem a mečem u postele. Vlastně se zbraní po ruce sem spával dokud mě nezavřeli do této díry.

Stýskalo se mi po Robinovi. A po Janovi. Balian nechal pro oba uspořádat pohřeb. Do hrobu jsme uložili jen jejich věci. 

Jen díky malé Helvis, která za mnou několikrát denně lezla a rozhrnovala závěsy jsem se z toho dostal. Uplynul asi měsíc a my se vraceli do Jeruzaléma. Saladín už obsadil skoro celou Svatou zemi a táhl na Jeruzalém. Melisande s Helvis a Barisanem poslal až do Konstantinopole. Chtěl tam poslat i Filipa, ale ten tvrdohlavě trval na tom, že pojede do Jeruzaléma s námi. Je prý teď nejstarší syn rodiny a navíc je stejně starý jak já. Na to mu Balian nemohl nic říct, mě totiž zabránit v tom jet do Jeruzaléma nemohl. 

Sibyla s Balianem se ihned začali připravovat na Saladinův útok. Chystali jsme zbraně, trénovali jsme, sháněli jsme zásoby. 

Těch několik z nás, co přežili Hattin a rohodli se bojovat o Jeruzalém, bylo povýšeno do rytířského stavu. Dokonce jsem dostal i nějaké panství. Ani netuším jaké. V tu chvíli nebyl čas to zjišťovat a poté to ztratilo význam. Stejně teď patří Saladínovi.všem

Jeruzalém byl sevřený strachem ze Saladínova nájezdu, díky tomu ho opustila většina muslimů. Ti, co zůstali, museli čelit neustálím urážkám a napadáním. Nenáviděl jsem je, přál jsem si, aby všichni do jednoho pomřeli. Dělal jsem si z nich srandu a urážel je. A oni mi nic nemohli, byl jsem rytíř. Pomáhalo mi to vyrovnat se s tím peklem, kterým jsme si museli u Hattinu projít. Teda alespoň jsem si to nalhával. Myslím, že ve skutečnosti mi více pomáhalo to, že jsem začal zkoušet čaras a hašiš. Většinou spolešně s vínem nebo pálenkou, takže jsem velmi často končil v bezvědomí. Naprosto mi to vyhovovalo. Nevědět o světě, nebýt jeho součástí. Čaras jsem kupoval od těch saracénských psů. Potřeboval jsem jejich prostředky, abych se zbavil démonů, které ve mě zanechali. Nenáviděl jsem je za to ještě víc a sebou jsem začínal pohrdat.