Anna a Robin

Ve vězení

Roland stál skryt v temnotě okna a pozoroval shluk několika desítek, možná i stovek lidí na poničeném nádvoří Locksley. Všichni někam pobíhali, něco přenášeli, spravovali či vyráběli.

Osudy všech těchto lidí měl nyní ve svých rukou. Stejně jako uplynulých šest měsíců. Jenže nyní, když je viděl všechny na jednom místě, včetně jejich příbuzných a přátel a ne roztroušených po celém lese a kraji uvědomil si, že to co se stane během následujících čtyřiadvaceti hodin rozhodne o jejich životech. Tíha zodpovědnosti mu přišla ještě větší než kdy dříve.

„Měl by jsi odpočívat," ozval se za jeho zády starostliví hlas Tucka, který právě vešel do místnosti.

„Vím. Každou chvíli mi to někdo milerád připomene," otočil se Roland na mnicha. „Jenže copak mohu?" posadil se dřevěnou židli a rozhlédl se po bývalé otcově pracovně, kterou nyní zdobily kusy rozbitého nábytku a na rychlo opravený stůl a pár židlí.

„Nikdy jsem se tak nebál, jako dnes. Ani v tom hořícím pekle u Hattingu, ani pod palbou katapultů v Jeruzalémě. Nikdy mě nejímala taková hrůza jako dnes," složil mladý muž černovlasou hlavu beznadějně do rukou. Starší k němu přistoupil a konejšivě mu položil ruku na rameno.

"Všichni tam venku ve mně věří. Že dám všechno do pořádku. Do teď jsem byl Robin Hood. Byla to taková moje ochrana. Teď jsem znovu Roland Rutherford. Moje činy budou spojovány se jménem mého otce. Co když jej zklamu? Taky se může stát, že někteří ti lidé," ukázal k oknu, "se již nevrátí. Někdo může přijde o bratra, matku, syna. Díky mě může Manfield něco udělat Anně. Co když se ji něco stane? Co když už jí něco udělal?" Vyděšeně se podíval před sebe. Stisk na jeho rameni zesílil.

„To Carl nedovolí."

„Možná bych měl jít do kaple já a Carl s Johnem by..."

„Robine- vlastně Rolande- posloucháš se vůbec? Nemůžeš to už změnit. Všechno je naplánováno."

„Já vím," pronesl tiše hraběcí syn, „musím jít něco dělat, nemůžu tu jen tak sedět." Prudce se zvedl a zamířil ke dveřím. Tuck si všiml, že se snaží ulehčit pravé straně těla a dává si pozor, aby o nic nezavadil bokem. Bylo více než jasné, že Roland má stálé bolesti i když se snažil je před nikým nedávat najevo. Spousta lidí se nechala přesvědčit, že zranění nebylo tak hrozné a že opravdu týden stačil na to, aby se zahojilo. Jenže to byli lidé, kteří Rolanda vídali jen pár minut denně a to ve chvílích, kdy si dával pozor na to, aby nikdo nezpozoroval jeho slabost.

O tom jaké zažívá bolesti a že několikrát denně pije silné odvary z máku, aby tyto bolesti utlumil, věděl jen úzký okruh jeho nejbližších přátel. Ostatní museli věřit, že je schopen se šerifovi postavit kdykoliv, měli-li mít sami odvahu proti němu bojovat. Mnich jen doufal, že tomu budou všichni do zítřejšího dne věřit stejně ochotně jako celý uplynulý týden.

***

Roland s Erikem a dalšími deseti zbojníky, mezi kterými byla i Marry, čekali u starých dřevěných dveří vedoucích do kuchyně Chesterfieldu. Podle informací od Carla měla svatba proběhnout hodinu před polednem a dle toho se řídil celý plán zbojníků.

Před dvěma dny se Carl vrátil do hradu. Vzal s sebou dvě dívky. A druhý den provedl branou další dvě. Strážným řekl, že je má pro potěšení. Dále se nikdo na nic neptal. Ani se nezajímal o to, jestli hrad opustily. Ženy dle nich byly neškodné. Čehož teď mohli využít psanci.

Všichni vyčkávali až začne svatba. Konkrétně na to, až Mariana vyjde ze svých komnat. V tu chvíli mělo tajným průchodem v jejím pokoji, kde na ně bude čekat Carl, projít čtyřicet osm lidí, kteří se rozdělí do tří skupin. První, desetičlenná, vedená Joshuem má ihned zamíří k hlavní bráně, přemoci stráž a otevřít bránu. Druhá skupina v čele s Carlem a Tuckem, kterou tvořilo celkem patnáct Robinových lidí, se vydá do kaple a přeruší svatbu. Zbylých čtyřiadvacet bojovníků vedených Brettem a Johnem se rozdělí do několika malých skupinek a postupně se roztrousí po hradě a budou se snažit eliminovat šerifovy muže, které potkají na jejich obchůzkách.