Anna a Robin

Prosba

Anna se vyčerpaně posadila do trávy vedle zamračeného Robina.

„Jsi si, že je Tuck služebník Boží a né Satanášův?" Letmo jej políbila na rty a zabořila do trávy i hlavu.

„Přísahám, že jsem kvůli němu málem vypustila duši."

„Víš, co se říká. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti," snad poprvé ten den se Robin usmál, lehl si na břicho vedle ní a dlouze ji políbil. „Navíc je to jeden z nejlepších bojovníků, které znám. I když přiznávám, že někdy je, co se tréningu týče, hodně přísný."

Mezi milenci se rozhostilo příjemné ticho. Takové to ticho, které nastane mezi lidmi, kteří si sice mají co říci, ale dokáží spolu být i v naprosté absenci zvuků, aniž by kterýkoliv z nich měl potřebu toto jejich souznění narušit. Toto ticho nepůsobilo trapně či nervozně a ani jeden z jeho účastníku neměl pocit, že by měl něco říci. Právě naopak v tu chvíli bylo ticho to jediným, co oba mohli říci. Robin jen pevně objal Annu a zabořil ji hlavu do ramene. Na nose jej šimral pramen vlasů, který ji vyklouzl z nedbale uvázaného drdolu. Stejně jako dívka byl ztracen ve svých myšlenkách a jen se nechával uklidnit její přítomností.

„Vzpomínáš, jak jsem za tebou poprvé přišla do lesa?" přerušila najednou mlčení tiše Anna, když si vzpomněla na jedno z jejich první setkání. Robin jen tiše přikývl, stále s hlavou na jejím rameni.

„Jak jsi tenkrát poznal, že jsem to já?"

„Podle tvých očí. Máš oči v kterých by se jeden dokázal ztratit. Kdykoliv zavřu víčka, tak vidím je. Je to první věc, které jsem si na tobě všiml. Jsou to oči, které bych poznal mezi miliónem dalších," než ji na otázku odpověděl, tak se nadzvedl na loktech, aby ji vyděl do obličeje a nyní ji jemně políbil.

„Takže jsem tě uhranula na první pohled?"

„Jo. Myslím, že jsi mě očarovala nějakým kouzlem, protože to není jinak možné," usmál se škádlivě od ucha k uchu.

„Ty jeden..." plácla ho do prsou a zbojník se rozesmál. Nakonec si ji stáhl k sobě a znovu ji začal líbat. Tentokráte mnohem vášnivěji.

„Omlouvám se, že vás ruším," ozvalo se u jejich nohou zdvořilé odkašlání, "ale potřebuji s tebou mluvit Anno." Robin nešťastně, ale smířeně protočil oči a zabořil obličej do země.

„Dobře, dej mi jenom chvilku, ano?" Usmála se služebná na mladou Paige a poté se znovu otočila na zbojníka.

„Mám pocit, že už nám to dělají schválně." Postěžoval si na to, že byli opět vyrušeni, jakmile se děvče uchýlilo do uctivé vzdálenosti.

„Ale nedělají. Jen teď prostě není moc času nazbyt," políbila jej, vyskočila na nohy, oprášila si sukni a rozešla se za nejmladší z Prettových děvčat.

„Co se stalo?"

„Grace, je nějaká divná. Víš už se zdálo, že je všechno v pořádku, teda jak může být. Dokonce se už začínala i znovu smát. Jenže od včerejška je zase jako vyměněná. S nikým se nebaví a zase vysedává u jeho hrobu. "

„A ty chceš, abych si s ní pomluvila," došlo ihned Anně, protože to byla ona, kdo s ní něco po Stanleyho smrti dokázal udělat a vlastně se od té chvíle bavila hlavně s ní. Anna ani nevěděla jak, ale během posledních tří týdnů mezi nimi vzniklo velmi pevné pouto. Anna dokonce pociťovala, jako by měla za Grace zodpovědnost. Stejně jako se Marry stala její starší sestrou, tak Grace byla nyní jako její mladší sestřička, kterou nikdy neměla.

„Ano. Uděláš to?"

„Samozřejmě."

Anna Grace našla přesně tam, kde ji čekala. U Stanleyho hrobu. Seděla vedle něj a tiše si se svým milovaným povídala. Anna ji potichu oslovila a sedla si vedle ní. Dívka okamžitě zmlkla.

„Co se stalo?"

„Přemýšlím, že odejdu," dočkala se Anna po minutě mlčení.

„Z lesa?" Místo odpovědi se dočkala jen pokývnutí hlavou. „Kam?"

„Kamkoliv. Hlavně pryč. Nechci tu zůstat. Nevydržím to tu."

„Co se stalo?" Anny položila Grace ruka na ruku. Dívka na okamžik zaváhala, a z očí se jí vyhrnuly slzy. Nakonec se přeci jen zmohla k odpovědi.

„Myslela jsem si, že i přes to, že jej vidím kamkoliv se podívám, to zvládnu. Že se s jeho ztrátou nakonec smířím. Jenže včera jsem zjistila, že jsem nejspíš těhotná. Nejsem si zatím úplně jistá, ale..." v jejím hlase se začala projevovat panika. "Nemůžu přivést své díte na svět tady v lese. Nemůžu jej vystavit stejnému nebezpečí."

„A máš kam jít?" Překonala služebná rychle své překvapení.

„Nevím. Možná za bratrem," znejistěla nastávající matka.

„Myslím, že bych ti mohla pomoci." Zamyslela se Anna.

„Vydržíš tady ještě pár dní?" Dívka opět jen přikývla.

„Možná bych ti mohla najít práci na hradě. Schovat tě tam. Myslím, že je to místo, kde budeš nejvíce v bezpečí." Dívce se v očích objevil záblesk naděje.

„Pokud se mi to podaří zařídit budeš muset opustit všechny tady a s níkým, kde zde žije se nebudeš moci vidět. Ani s matkou či otce. Slib mi, že si to necháš řádně projít hlavou, ano? Je to nejspíš to nejlepší, co se bude dát dělat, ale nepůjde to vzít zpět. Nebudeš moci opustit Chestefiel, dokud se všechno, co se děje neuklidní."

„Dobře."

„No a teď pojď zpátky, ať o tebe nemají strach."

„Neřekneš to nikomu? Co jsem ti teď řekla. Že jsem asi... a že chci opustit les."

„Neřeknu. Tohle věc, kterou si musíš rozhodnou sama."