Anna a Robin

Bratr

„Co je ti děvče?" zeptal se stařec zpoza mříží.

„Jak to děláte? Jsou mezi námi dveře a vy stejně poznáte, že není všechno v pořádku."

„Znám tě už od dětství. Musí se nechat, že jsi skvělá lhářka. Ale nedokážeš skrýt, když tě něco trápí. Prozradí tě tvůj hlas. Zvykla jsi si, že ti nikdo pořádně nenaslouchá a tak si jej tolik nehlídáš. A taky oči, když si myslíš, že se nikdo nedívá. Co se ti stalo?"

„Nepřišla jsem si sem vylévat srdíčko. Přišla jsem vám říct něco důležitějšího a to, že..."

„Nechci nic slyšet, dokud mi neřekneš, co se stalo," nenechal ji domluvit. Následovalo ticho přerušované vzdálenými výkřiky mužů, které trápily noční můry a bolest po učení.

„Nechci vám to říct," pronesla smutně.

„Proč?"

„Protože dokud to nevyslovím nahlas, tak můžu dělat, že se to nestalo," ozval se do tmy tichý hlas plný naivní naděje.

„Vážně?"

Zakývala hlavou a po tvářích se jí začali kutálet slzy. Věděla, že ji nikdo nevidí. Zhluboka se několikrát nadechla, aby zahnala pláč Když promluvila, její hlas byl naprosto bez emocí.

„Zabila jsem člověka. Vrazila jsem do něj dýku. Tři dny bojoval o život. Zapomněla jsem, jak dlouho může člověk umírat. A trpět. Robin říkal, že je šance ho zachránit, ale šerifovy muži místo aby mu pomohli, tak šli pronásledovat nás."

„A zabila jsi ho schválně?"

„Ne. Byla to sebeobrana."

„A co se vlastně stalo?"

Po krátkém zaváhání se pustila do vyprávění. Jak došli k domu, jak vyběhla z úkrytu a zachránili tři nevinné lidi, které následně odvedli do lesa, kde už nejspíše zůstanou.

„Nic z toho, co se stalo, není tvoje vina," utěšoval ji vězeň jakmile umlkla, „navíc kdyby jsi nezasáhla, tak by velmi pravděpodobně, byli mrtví ti lidé."

„Já vím. To jediné mě trochu uklidňuje."

„Pokud jsi mi nechtěla říci tohle, tak proč jsi tu?"

Cukla sebou, jak si najednou uvědomila, proč vlastně dnes v noci dorazila do vězení. Byla tu kvůli daleko příjemnějším věcem. Tedy alespoň doufala.

„Spíše jsem se chtěla na něco zeptat. Váš syn-Roland jak vypadal?"

„Byl skoro celý po matce. Tedy jako dítě. Měl její oči, její úsměv. Míval dokonce i stejně světlé vlásky. Kdykoliv jsem se na něj podíval, tak jsem ji viděl před sebou. Jak rostl, začal jsem v něm poznávat sebe. Vlasy mu zčernaly a i v obličeji mi začal být podobný. Nejhorší je, že zdědil moji tvrdohlavost a pýchu," nostalgicky se usmál.

„A mohu se ještě zeptat ten prstýnek po vaší ženě. Ta stříbrná kytička. Říkal jste, že je schovaný, tak že jej nikdo, kdo neví kde hledat, nenajde. Že ano?"

„Ano. Ale proč se na to ptáš? Co se děje?" Hlas Williama Rutherforda z Locksley zněl velmi zmateně. Jako by cítil, že to, co se nyní od dívky dozví, pro něj bude nesmírně důležité. A že to může vše změnit.

„Myslím si, že váš syn, Roland Rutherford, je naživu."

„Cože? Vážně? Jak jsi na to přišla? Dorazil od něj nějaký dopis?"

„Ne, to ne. Ale asi jsem jej potkala."

„Kde?"

„Víte... jsem přesvědčena, že Robin Hood je ve skutečnosti váš syn. Je vám podobný. Dokonce to jak, ov vás mluví... A kolem krku nosí prsten vaší manželky."

„Vážně? Je to pravda?"

„Ano. Vše napovídá tomu, že je to on."

V cele zavládlo na nějakou dobu naprosté ticho, jak hrabě zpracovával novou skutečnost, v kterou přestával doufat.

„Jestli je to pravda, tak jsem nejspokojenější muž na světě."

Znovu se odmlčel.

„Musíš mi něco slíbit Anno."

„A co?"

„Pokud je ten Robin opravdu můj Roland, slib mi, že mu neřekneš, že jsem zde zavřený."

„Proč?"

„Je příliš zbrklí. Určitě se mě pokusí ihned dostat ven. A oba víme jak to dopadne, když teď vtrhne na Chesterfield."

Dveře vedoucí do vězení se pootevřely.

"Už nemáme čas," ozval se šepot zpoza nich.

„Musím jít," pronesla mladá žena k cele, než se otočila k odchodu.

„Slib mi to," naléhal uvězněný muž.

„Dobře! Slibuji. Nashle."

Děvče vyběhlo ze dveří a přidalo se k žoldákovi za nimi.

„Co jsi mu musela slíbit?" Zeptal se muž, když spěšně procházeli kamennými chodbami, jak ji dostával z vězení a hlídal, aby je po cestě nikdo neobjevil.

Před odpovědí trochu zaváhala jestli mu má říci pravdu. Neviděla důvod proč ne. Měl právo to vědět.

„Musela jsem mu slíbit, že Rolandovi neprozradím, že je hrabě na živu." Voják se zastavil a otočil se na ni. Šla jen dva kroky za ním, takže do něj v tu chvíli málem narazila.

„Rolandovi? Mému bratru Rolandovi? Ten je ale mrtví. Umřel ve Svaté zemi. Během té zbytečné křížové výpravy."

„Není. Teda myslím. Žije v Shewoodě. Ovšem neříká si Roland, ale Robin."

„Vážně? Hood je Roland?"

„Ano, Carle."

„Můj malý bratříček je naživu. Nemohu tomu uvěřit. Dodržíš slib co jsi dala otci? Že Rolandovi nic neřekneš?"

„Nevím."

„Víš, myslím, že by to měl vědět."

„Uvidím. Musíme jít. Nezapomeň, že za chvíli je střídání stráží a kdyby jsi nebyl na místě, tak by mohl být problém."

„Máš pravdu."

Nejstarší syn hraběte Williama Rutherforda se rozběhl chodbou.

Již po několikáté děkovala Bohu, že o tom, kdo je ve skutečnosti jeho otec, neměl nikdo tušení.

Samozřejmě všichni věděli, že hrabě má několik bastardů, i když oficiálně se k žádnému z nich nepřiznal. A i tak měl se všemi dobrý vztah a postaral se o jejich zabezpečení.

No a tak, když se zde objevil jeho nejstarší syn Carl Reading a žádal o místo u šerifových mužů nikoho nenapadlo, že by to byl parchant s modrou krví.