Jmenuji se Sophie Adamson a chodím na střední školu. Školu jako takovou nemám ráda, ale některé lidi ano. Mám tam dvě nejlepší kamarádky, nechodí do stejné školy jako já, ale mám je moc ráda jmenují se Anabell a Nataša. Anabell je člověk, ale proč to zmiňuji, Nataša je kříženec, má v sobě poloviční zvíře, je napůl vlk. Já pocházím z čistokrevného rodu, já mám v sobě celé zvíře. Žiju s mámou i s tátou v docela zalidněné části města. Když jsem jednou přišla za školy na stole v kuchyni byly papíry o přestěhování.
"Mami?"
"Ano drahá?"
"Co to má znamenat?"
"S tatínkem chceme koupit dům, bude blýž ke škole kam chodí Anabell a Nataša a taky budeme mít více prostoru pro..." položila si ruku na břicho a já poznala že budu mít sourozence.
"...ať to je bráška!" nadšením jsem vyjekla a objala mamku.
Dny utíkaly rychle a já měla veškerý svůj dosavadní život ve třech krabicích a čtyřech taškách. Byl to divný ale zároveň i povznášející pocit. A proč vlastně jedeme mimo velkoměsto? Vychovat malého vlka v paneláku je velice špatný nápad, protože je to nezbedný tvor a když bude skučet a vydávat všelijaké zvuky, lezlo by to sousedům po čase na nervy. A hlavně, mimo město se i líp schováme.
ČTEŠ
Smečka Dvou
Loup-garou--- "Připadám si jako nenormální bytost mezi lidmi, jako kdybych měla hendicep." koukala se mi do očí. "To ty jsi člověk mezi nenormálníma bytostma. To kým jsme žádný hendicep není, je to dar. A také máš v sobě více lidskosti než všichni ostatní...j...
