Mnou projela síla a naděje. Všechno kolem mě pohasínalo, kromě Jacka. Ten tu předemnou stál a zářil.
"Ano udělal." usmál se a tím mi potvrdil to co jsem si myslela, Jack se do mě vtisknul. Sedla jsem si na zem, vše se vrátilo do normálu, teda kromě té síly, co nás teď spojovala, byl to úžasný pocit. Teď vím, že mě nikdy Jack neopustí. White wolfové se můžou vtisknout dvakrát, normální vlkové jen jednou.
"Jacku?" chtěla jsem aby se mi zahleděl do očí.
"Ano?"
"Miluju tě." nevím proč, ale řekla jsem to. Nebyl překvapený
"Já tě taky miluju." přitáhnul si mě k sobě a začal mě líbat. Naší romamtickou chvilku přerušil nelidský výkřik. Jediné racionální vysvětlení mi blesklo hlavou.
"Máma!" proměnila jsem se ve vlka, bylo mi jedno, jestli mě někdo viděl, ale máma je důležitější než moje kamufláž. Jack byl vlkem taky a běžel hned kousek za mnou. Je rychlý, je rychlejší než já, stále mě nenaučil rychle běhat, ale tentokrát jsem doměhla domů jako první.
"Mami!"
"Broučku pojď sem. Potřebuju pomoct..."
ČTEŠ
Smečka Dvou
Hombres Lobo--- "Připadám si jako nenormální bytost mezi lidmi, jako kdybych měla hendicep." koukala se mi do očí. "To ty jsi člověk mezi nenormálníma bytostma. To kým jsme žádný hendicep není, je to dar. A také máš v sobě více lidskosti než všichni ostatní...j...
